Film je jediná věc, kterou chci dělat. Přál bych si, abych mohl umřít na filmařském place, říká režisérský talent Adam Martinec
Na festival v San Sebastianu dojel Adam Martinec po vzoru Miloše Formana na kole. Má rád filmy svého učitele z FAMU Bohdana Slámy, mezi oblíbence řadí i německého novovlnného režiséra Wernera Herzoga. „Kdybych mohl mít v životě tolik odvahy, co on, budu šťastný,“ řekl ve Vizitce jeden z největších tuzemských režisérských talentů. Jeho film Anatomie českého odpoledne uspěl i na Českých lvech.
Vysněným oborem Adama Martince byla filozofie, kterou se – nakonec spolu s filmovou vědou – vydal studovat do Olomouce. Teoretizovat nad filmy ho ale nebavilo, při sledování práce lidí z praxe se utvrzoval v poznání, že režiséři jsou intelektuálové, nadpřirozené bytosti, s nimiž se on, „brambora z Krnova“, nemůže měřit. Jenomže pak ho vyhodili od státnic a on se rozhodl, že to zkusí s režií na Filmové akademii Miroslava Ondříčka.
„V průběhu studia jsem zjistil, že to je jediná věc, kterou chci na světě dělat. Přál bych si, abych mohl umřít na filmařském place,“ usmívá se. Tamní učitele nicméně Martincova poetika příliš neoslovila, ze školy byl vyhozen už po klauzurách v prvním ročníku. Ten samý film, s nímž neuspěl v Písku, ovšem poslal na přijímačky na Katedru režie na FAMU. Uspěl, a jak ve Vizitce Ondřejovi Cihláři řekl, FAMU je podle něj to nejlepší místo, kde se člověk se zájmem o audiovizi může naučit točit filmy.
Už v roce 2018 získal Adam Martinec na studentském festivalu FAMUfest cenu za nejlepší scénář krátkého snímku Cukr a sůl, v němž se na pozadí srazu stárnoucích kamarádů věnoval tématu strachu ze smrti. Letos pak na Českém lvu i na Cenách české filmové kritiky získal se snímkem Anatomie českého odpoledne sošku v nové kategorii nejlepší krátký film.
Tak tohle jste vy, Češi!
Předlohou dvaadvacetiminutového observačního, ve své podstatě velice klidného snímku mu byla tragická událost, kdy se na jezeře Lhota uprostřed parného dne utopili dva vietnamští chlapci.
Čtěte také
Martince fascinovala podstata věci: banální se tu setkalo s fatálním, den zábavy se změnil v den neštěstí. Roli v Martincově rozhodnutí natočit o odpoledni na Lhotce film pak měla i média, která chování Čechů skandalizovala. V Anatomii se pak snažil hledat odpověď na otázku, proč se postavy chovají tak, jak se chovají, a zkoušel jim dávat prostor k proměně. „Měl jsem obavu, že příliš tlačím na pilu, i když si to bohužel sám myslím,“ komentuje vyznění kraťasu, který pro pohodlné a hašteřivé Čechy nejen z Lhotky nevyznívá příliš lichotivě. Ve Vizitce ovšem vzpomněl na divácké ohlasy, které mu spíše dávají za pravdu. „Nedávno jsem potkal kamaráda z Uruguaye, který žije už patnáct let v Česku. Říkal mi, že měl vždycky problém doma vysvětlit, jací jsou Češi, a teď prý má díky filmu výborný materiál.“
Čtěte také
Kdyby se nemohl věnovat audiovizuální tvorbě, bavilo by ho psát („k tomu stačí papír, tužka a třicet vteřin klidu“), lákala by ho i divadelní tvorba. V současné době se ale Adam Martinec chystá na natáčení absolventského filmu o jedné rodinné zabijačce, k němuž hledá odpovídající hudbu: i proto ve Vizitce zazněla skladba Leoše Janáčka Ty ukvaldský kostelíčku, hej. V budoucnu by také rád natočil celovečerní film o zakladateli skupiny Psí vojáci Filipu Topolovi. „Jeho hudba je skvělé vodítko k jeho životu, byla stejně tak temná jako energická,“ míní. Jednou z nejtěžších věcí však podle něj bude nalézt pro Topolovu roli odpovídajícího herce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
