Fascinuje mě to, čemu nerozumím, a uspokojuje mě výsledek, za který nemohu, říká Petr Nikl
Je to spíš hravec než hračičkář a spíš spontánní než infantilní člověk. Vystudoval výtvarné umění a na červen chystá vernisáž komponované výstavy v pražské galerii Smetana Q, kromě toho ale hraje divadlo, doma v kuchyni skládá písničky, působí v kapele Třaskavá směs Františka Skály a často a rád vede dialog s hračkami, které designovala jeho maminka Libuše. Hostem Ondřeje Cihláře byl ve Vizitce Petr Nikl.
Od roku 1960, kdy se narodil, jenom žasne. Dětství v gottwaldovském domku z červených cihel tomu silně napomáhalo: maminka Libuše byla designérkou světově známých hraček, tatínek, akademický malíř a učitel řady Niklových souputníků, jej zase brával k sobě do ateliéru. Malý Petr dostal papír a barvy a mohl si malovat, co chtěl. „Když se na to dívám z hloubi času, je to rajský pocit, kdy člověk nic neřeší a všechno teprve poznává. To se snažím dělat doteď; trochu zapomínat na to, jak jsem se celý život díval, abych si ponechal čerstvý pohled. Jsem vlastně věčné dítě, neprožil jsem pubertu a ani mutace neproběhla,“ říká Petr Nikl svým typickým vysoce položeným hlasem.
V podstatě ve všem, co dělá – ať už je to výtvarné umění, divadlo nebo hudba –, je pro něj důležitý princip hry, náhody a experimentu. V rozhovoru několikrát zmínil, že nejvíc jej fascinují věci, kterým nerozumí, a rád bere do hry chybu a nenadálý okamžik. Třeba když na rýžovém papíru nechává pracovat tuš smíchanou s vodou. Výsledek podobný obrázkům z Rorschachova testu v posledních letech vystavil hned několikrát. „Uspokojuje mě, když vidím výsledek, za který nemohu,“ konstatuje. Stejně tak jej ale láká „nic nepřidávat“, malovat olejové obrazy květin podle fotek, případně podle fantazie, a zírat, co mu roste pod rukama.
Mám rád hru, ne soutěživost
Láska ke hře se u Petra Nikla projevovala odmala, bavily jej zejména míčové hry. Souviselo to prý se vzájemností – bavilo jej hrát proti někomu, naopak nebavila jej s tím spojená soutěživost. „Vždycky si říkám, kde se vášeň nad někým vyhrávat bere. Mně se na hře líbí humor. Jakmile zmizí a zůstane jen dravost, chci taky vyhrát, jenže pak se za to stydím, protože ten druhý by musel zákonitě prohrát a to je to, co nakonec rozděluje lidi. Při tvorbě musí být soutěživost zakázána, člověk přeci nemůže tvořit proto, aby byl lepší. Jenže sport je na tom postavený. A já ho mám rád a zároveň se za to stydím.“
Kromě rozpracovaných pláten a hraček od maminky Libuše, s jejíž smrtí se vyrovnával dvacet let, má Petr Nikl doma i krásné loutkové divadlo, které do hry kromě loutek bere i nejrůznější hejblátka, udělátka, postavičky, světlo a stín. Divadlu se Nikl věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy s přáteli založil soubor MEHEDAHA (význam slova se posluchači Vizitky dozví v rozhovoru). O jím praktikovaném loutkovém divadle mluví jako o defilé absurdních setkání. „Je to spíš loutkový balet,“ vysvětluje. „Experiment a improvizaci doprovází živá hudba a všechno je tu možné. Je to zkrátka taková alchymická skříňka.“
Související
-
Život je souhrn paradoxů, rád se na ně koukám z nadhledu. Drsný humor pro mě není, říká Jiří Slíva
Má rád kávu, víno a jazz. Pískání v uších se snaží přemoci mírovými prostředky, tedy radostnou tvorbou, a když po šedesátce natáčel svá první alba, cítil se na čtyřicet.
-
Když maluju a vedle si kreslí moje dcera, cítím, jak svítím spokojeností, říká výtvarník Jakub König
Roky se snažil, aby jej živilo jen umění. „Je to jediná práce, která mě naplňuje a při které neselhávám,“ říká. Během první covidové vlny se mu to podařilo.
-
Když jsem měl v malování problém, šel jsem do galerie. Tam jsem se poučil, říká výtvarník Moucha
Když v osmdesátých letech nevěděl, kudy kam, vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. „Po cestě jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal,“ říká Miloslav Moucha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
