Fascinuje mě to, čemu nerozumím, a uspokojuje mě výsledek, za který nemohu, říká Petr Nikl

Od roku 1960, kdy se narodil, jenom žasne. Dětství v gottwaldovském domku z červených cihel tomu silně napomáhalo: maminka Libuše byla designérkou světově známých hraček, tatínek, akademický malíř a učitel řady Niklových souputníků, jej zase brával k sobě do ateliéru. Malý Petr dostal papír a barvy a mohl si malovat, co chtěl. „Když se na to dívám z hloubi času, je to rajský pocit, kdy člověk nic neřeší a všechno teprve poznává. To se snažím dělat doteď; trochu zapomínat na to, jak jsem se celý život díval, abych si ponechal čerstvý pohled. Jsem vlastně věčné dítě, neprožil jsem pubertu a ani mutace neproběhla,“ říká Petr Nikl svým typickým vysoce položeným hlasem.

Výstava Divoké záhony výtvarného umělce Petra Nikla ve Fait Gallery v Brně|foto:Fotobanka Profimedia

V podstatě ve všem, co dělá – ať už je to výtvarné umění, divadlo nebo hudba –, je pro něj důležitý princip hry, náhody a experimentu. V rozhovoru několikrát zmínil, že nejvíc jej fascinují věci, kterým nerozumí, a rád bere do hry chybu a nenadálý okamžik. Třeba když na rýžovém papíru nechává pracovat tuš smíchanou s vodou. Výsledek podobný obrázkům z Rorschachova testu v posledních letech vystavil hned několikrát. „Uspokojuje mě, když vidím výsledek, za který nemohu,“ konstatuje. Stejně tak jej ale láká „nic nepřidávat“, malovat olejové obrazy květin podle fotek, případně podle fantazie, a zírat, co mu roste pod rukama.

Mám rád hru, ne soutěživost

Láska ke hře se u Petra Nikla projevovala odmala, bavily jej zejména míčové hry. Souviselo to prý se vzájemností – bavilo jej hrát proti někomu, naopak nebavila jej s tím spojená soutěživost. „Vždycky si říkám, kde se vášeň nad někým vyhrávat bere. Mně se na hře líbí humor. Jakmile zmizí a zůstane jen dravost, chci taky vyhrát, jenže pak se za to stydím, protože ten druhý by musel zákonitě prohrát a to je to, co nakonec rozděluje lidi. Při tvorbě musí být soutěživost zakázána, člověk přeci nemůže tvořit proto, aby byl lepší. Jenže sport je na tom postavený. A já ho mám rád a zároveň se za to stydím.“

Portrét Pernštejnské galerie od Petra Nikla|foto:Tereza Brázdová, Český rozhlas

Kromě rozpracovaných pláten a hraček od maminky Libuše, s jejíž smrtí se vyrovnával dvacet let, má Petr Nikl doma i krásné loutkové divadlo, které do hry kromě loutek bere i nejrůznější hejblátka, udělátka, postavičky, světlo a stín. Divadlu se Nikl věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy s přáteli založil soubor MEHEDAHA (význam slova se posluchači Vizitky dozví v rozhovoru). O jím praktikovaném loutkovém divadle mluví jako o defilé absurdních setkání. „Je to spíš loutkový balet,“ vysvětluje. „Experiment a improvizaci doprovází živá hudba a všechno je tu možné. Je to zkrátka taková alchymická skříňka.“