Když maluju a vedle si kreslí moje dcera, cítím, jak svítím spokojeností, říká hudebník a výtvarník Jakub König
Roky se snažil, aby jej živilo jen umění. „Je to jediná práce, která mě naplňuje a při které neselhávám,“ říká. Během první covidové vlny se mu to podařilo, síly dodnes soustředí jen na malování, skládání hudby a koncertování. Už pět let nepije alkohol a se zkrocením vlastních běsů mu pomáhá holotropní dýchání. Nejšťastnější ale je, když může trávit čas v blízkosti své rodiny. Hostem Ondřeje Cihláře byl ve Vizitce Jakub König alias Kittchen.
Deset let se léčí se štítnou žlázou, stejně dlouhou dobu se na scéně pohybuje jako maskovaný písničkář Kittchen. Loni se ukázalo, že zdravotní trable vyřeší jen radikální zákrok. Operaci kvůli riziku zasažení hlasivek odmítl, a tak přišla na řadu léčba radioaktivním jodem, která pro Jakuba Königa znamenala třítýdenní odloučení od rodiny – manželky a čtyřleté dcery. Čas strávený se sebou samým mu nejprve ztěžkl, často na své blízké myslel a docházelo mu, jak moc je na ně fixovaný. „To odloučení mi nedělalo dobře, dlouho jsem se soužil, že mi chybí půl srdce,“ vzpomíná. Ze splínu mu pomohla práce.
V izolaci skládal hudbu pro představení Alois Nebel, které mělo nedávno premiéru v libereckém divadle F. X. Šaldy, a vrhl se na malování nového cyklu. Na obrazech s dominantní černou a modrou barvou zachytil města a domy ponořené do vody. Odráží se v nich i architektura Mariánských Lázní, v nichž strávil část izolace. K čemu přesně domky odkazují, to König neví. Tuší ale, že souvislosti přijdou časem. Výstavu pojmenovanou Ponorná města uvidí návštěvníci výstavy, již Königovi na 3. březen připravuje pražské kulturní centrum Kaštan.
S alkoholem dítě nevychovám
Během rozhovoru zazněla i Kittchenova skladba Do tmy, v níž se odráží několik klíčových témat, především holotropní dýchání, které mu už několik let pomáhá vypořádávat se s běsy schovanými v podvědomí. Dům, zvíře i lidé ze skladby mají reálný základ: o budovu v sudetské krajině Českolipska se kdysi soudil Jakubův otec, v pokoji na infarkt zemřela otcova partnerka a ve sklepě se mu udusil pes. „Princip těch mých dechových ponorů je, že ruší zakletí místa. V životě mi už hodně pomohly, zachránily mi například život, když jsem měl problémy s alkoholem,“ konstatuje. Ani o své závislosti se König nebojí mluvit otevřeně. Řešit ji začal v momentě, kdy zjistil, že je jeho partnerka těhotná. „Došlo mi, že když se nemůžu spolehnout sám na sebe, nemůžu ani vychovávat dítě.“ Od té doby abstinuje.
Díky odvážnému rozhodnutí během pandemie koronaviru se poslední rok a tři čtvrtě věnuje tomu, co ho vždycky nejvíc naplňovalo: hudbě a výtvarnému umění. Kreslil odmala, naplno se ale do malování vložil až během období, kdy mu odpadly koncerty. „Pobyt s rodinou na mě působí blahodárně. Když maluju, dcera Maruška si maluje vedle mě a já jsem šťastný. Cítím, jak vevnitř svítím láskou a spokojeností.“
Radost mu přináší i skládání hudby pro divadelní představení, za hudbu k Lesu sebevrahů v produkci Divadla Letí byl nedávno nominovaný na Cenu divadelní kritiky. O emocionální odměně, která na rozdíl od reakcí diváků na koncertech přichází postupně, ve Vizitce také mluvil.
Související
-
Hranice jsou pro mě téma dodnes. Kdykoliv je přejíždím, nemám dobrý pocit, říká výtvarník Libánský
Vlasy a vousy jako abbé Faria, postava z filmu Hrabě Monte Christo, přinesly Jaroslavu Libánskému jeho druhé jméno. Chtěl být lesníkem, nakonec však převážilo umění.
-
Rozšířená realita by mě mohla vrátit ke streetartu, říká výtvarník Jan Kaláb
Když se Jan Kaláb rozhodl, že je na čase začít malovat i něco jiného než písmena na pouliční zdi, musel tomu přizpůsobit techniku. Spreje a válečky tak nahradil štětci.
-
Nakreslete naše město, žadoní fanoušci. Je to tak inspirativní, že to děláme, říká výtvarník Tomek
Výrazné barvy, lidské příběhy, skryté symboly, láska ke sportu, k Vysočině i filmům z 20. a 30. let minulého století – to se odráží v tvorbě ilustrátora Lukáše Tomka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.