Eva Kantůrková: Dům smutku

V roce 1981 byla Eva Kantůrková, prozaička, scenáristka a signatářka Charty 77, na základě politicky motivovaného trestního stíhání obviněna z podvracení státu a donucena k nástupu do vazební věznice v pražské Ruzyni. Téměř rok byla držena na místě, kde, jak říká, je všechno obráceno proti člověku. Vězeňkyně jsou podrobeny neustálé šikaně, osobním prohlídkám, ponižování. Celý systém věznice je navržen a veden tak, aby člověka izoloval, zbavil důstojnosti a zadusil v něm veškeré lidství. Je prostředím paradoxu, kde jedním z nejnebezpečnějších nepřátel se člověku stává naděje, je opravdovým domem smutku.

Právě tak Kantůrková vězení nazývá ve stejnojmenné povídce. Zatímco ve slavnějším románovém zpracování svých zkušeností z Ruzyně Kantůrková představuje své přítelkyně ze společných cel, v povídce Dům smutku se zaměřuje na vykreslení portrétu samotného uvěznění a jeho dopadu na člověka. S realitou výslechů a ztrátou soukromí se vypravěčka vypořádává věcně a s obrovskou vnitřní silou. Dehumanizujícím taktikám odolává a naopak je otáčí proti vězeňské mašinérii. Není to ovšem odolnost jednoho člověka, založená pouze na hrdosti. Vlastní lidskost si zachovává tím, že lidskost nachází ve svých spoluvězeňkyních, soucitem s nimi a s jejich utrpením. Smutek v tomhle pokřiveném domě za mřížemi proměňuje v prostředek lidské solidarity a porozumění.