Eva Janáčová: Holky Válovky
S výstavami sester Jitky a Květy Válových se v posledních měsících doslova roztrhl pytel. Mezi nejoriginálněji pojaté náleží přehlídky v Galerii Kladenského zámku a v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Důvod je jasný – v prosinci loňského roku by „holky Válovky“, jak se jim říkalo, oslavily rovných sto let.
Pocházely z Kladna, po válce studovaly malbu u Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V padesátých letech se staly členkami umělecké skupiny Trasa, která sdružovala bývalé studenty Fillova ateliéru hlásící se k malířským vzorům, jako byl Picasso nebo Léger.
Čtěte také
Holky Válovky šly však od počátku osobitou cestou: inspirovaly se syrovým prostředím dělnického Kladna a v expresivní zkratce bez ideologických příkras zobrazovaly každodenní úděl člověka. V tíživém období doznívajícího socialistického realismu i během následující, nejen kulturní normalizace se snažily ve svých dílech objevovat archetypálně existenciální hloubku lidského bytí. Bez patosu, dogmatičnosti či okázalé nabubřelosti, naopak s notnou dávkou pokory a niterným vcítěním se do života druhých.
Přesně si vybavuji moment, kdy jsem se ještě na škole před více než dvaceti lety s tvorbou holek Válových poprvé seznámila. Jejich malby mi okamžitě učarovaly svou nesmlouvavou autentičností, obnaženou surovostí a hlavně uměleckou poctivostí. Stejné byly i sestry: nesnášely lež, přetvářku či diplomatické chození kolem horké kaše. Nikoho ani ničeho, tedy lidí ani režimu, se nebály, každému do očí popravdě řekly, co si o něm myslí, někdy i pěkně nahlas a náležitě peprně. Vulgarismy rozhodně nešetřily.
Čtěte také
Kéž bych uměla být jako ony: zvednout hlas, když mě někdo uráží, nebojácně zakřičet a hezky zostra usadit každého chytrolína a odkázat ho do patřičných mezí. Sestry Válovy v tomto ohledu vyčnívaly, šly si nekompromisně za svým, neohroženě hledaly vlastní pravdu a ještě za života se staly legendami. Okolí je milovalo, nebo naopak nesnášelo – podle toho, jak se umělo popasovat s jejich temperamentní povahou a hlavně lidskými i uměleckými hodnotami, které veřejně zastávaly.
Když se dívám na jejich malířská díla, napadá mě otázka: odkud se ta jejich vnitřní síla a statečnost vzaly? Co bylo motorem jejich odvážných životů?
Čtěte také
Jejich obrazy prozrazují inspiraci prehistorickým uměním, vyrovnávání se s expresionismem a novou figurací, ale také vlivy filozofie existencialismu a křesťanské teologie. V polovině šedesátých let se v tvorbě Jitky Válové poprvé objevuje protáhlá klečící postava, která připomíná modlícího se člověka. Od osmdesátých let se pak v dílech obou sester zřetelně projevuje křesťanská symbolika. Kříž, Golgota, ukřižovaný Ježíš…
Ptám se proto několika pamětníků, jak to měly holky Válovky s vírou. Všichni jsou mou otázkou zaraženi, jeden nakonec odpoví: „Nevím, nikdy jsme takové téma neotevřeli.“ Z nedávno vydaného knižního rozhovoru s Jitkou Válovou se však dovídám, že obě byly pokřtěné, v Boha prý věřily bez výhrad, ale do kostela nechodily.
S přáteli se o víře asi moc nebavily, o věcech mezi nebem a zemí spíše mlčely. Jejich obrazy však hovoří za ně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
