Domestikace koček a dětí

Nebudu zastírat, že to dopadlo úplně jinak. Kočka Markéta sice chytře, ale jinak velice vyděšeně obhlédla nový příbytek a okamžitě zmizela pod postelí, odkud po dva dny nevylezla a nešla vytáhnout ani násilím. Emílie naopak praštila usárnou do rohu, vytáhla z ní karimatku a šla si k potoku vyčistit zuby. Pak se natáhla na mou postel, chvilku si na ní jen tak předla a hned usnula jako dudek. Rour vskutku nedůvěřivě očichal všechny rohy, po setmění si sedl doprostřed místnosti a nepohnutě zíral do tmy. V noci v jednu hodinu začal usilovně hrabat na dveře, chtěl ven. Mám tě, brachu, držet v zajetí, aby sis to tu znelíbil? A tak si teda běž, kam chceš, a s těžkým srdcem jsem ho pustil. Marně jsem ho ráno volal, nepřišel ani v poledne, ba ani večer. Sbohem Roure, můžeš si za to sám!

V noci v jednu hodinu budí mě usilovné hrabání na dveře, a ejhle, Rour se dere dovnitř. To bylo radosti. Blbeček byl čtyřiadvacet hodin někde na cestách.

Došlo mně, že podobně jako s kočkami je to i s dětmi. Rodiče si také myslí, že své děti znají od narození, a přesně vědí, jak které je chytré, jakou má povahu a vůbec co v něm je. O jejich schopnostech mají přesnou představu. Náš Troubek by se měl raději držet doma. Chytrou Maki vyšleme do světa na studia, i když tam nechce. A Emilka, ta se snad úplně zbláznila. Furt si chodí v maskáčích na Brdy. Po kom ona je? Proto před přáteli o ní raději ani nemluvíme, aby nebyla ostuda. Přeci nejschopnějším musí být to dítě, jemuž kvadratické rovnice jdou, jako když bičem mrská.