Dobrý kritik by měl umět dobře vidět, slyšet a psát, říká zakladatel časopisu Svět a divadlo Karel Král

Divadlo jej v dospívání nebavilo, na žebříčku oblíbených uměleckých disciplín ho měl na posledním místě. Pokukoval spíš po dráze rockové hvězdy. Učil se na knihkupce, pracoval v antikvariátu a rád četl. Všechno včetně divadelních her. „Tak jsem se dostal k časopisu Divadlo a došel jsem k názoru, že to není tak blbé. Že i divadlo může být zajímavé umění,“ vzpomíná divadelní kritik Karel Král.

Tohle je divadlo, které neznáte

První inscenací, která jej o tom přesvědčila, byl Jakub a jeho pán v režii Ivana Rajmonta v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Divadlo jej nakonec zcela polapilo a on na Filozofické fakultě vystudoval divadelní a filmovou vědu.

Svět a divadlo|foto: Svět a divadlo

Od konce sedmdesátých let pak působil v Divadelním ústavu, kde se, režimu navzdory, sdružovali kvalitní odborníci. Krátce po revoluci, v roce 1990, založil časopis Svět a divadlo, ve kterém se svými spolupracovníky toužil reflektovat divadlo ve světovém kontextu. „Nechtěli jsme se uzavírat ve své bublině a  vydávat jen ryze divadelní články. Chtěli jsme přiblížit divákům divadlo, které neznají,“ vzpomíná. Sám se kromě vedení časopisu a psaní divadelních kritik věnoval režii, například v brněnské Huse na provázku nebo v pražském Divadle v Dlouhé. Toto rozkročení, jež by leckomu mohlo připomínat střet zájmů, ovšem vnímá jako výhodu. „Dovedl jsem se díky tomu na obě strany dívat s určitou tolerancí,“ konstatuje.

Dobrý divadelní kritik by se podle Karla Krále neměl při psaní zbavovat subjektivity, ostatně „vyškrtnout“ z vnímání představení životní a diváckou zkušenost ani není možné. Důležité ale podle něj je, aby kritik psal, co vidí, a nikoliv to, co si domýšlí. „Dobrý kritik má podle mě umět hlavně dobře vidět, slyšet a psát,“ shrnuje nutnou řemeslnou výbavu.