Režisérovi věřím do poslední chvíle, říká herec Jakub Albrecht. Role bezrukého Frantíka mu přinesla Cenu divadelní kritiky
Zkoušel si strčit nohu za hlavu, zakrátko ale zjistil, jaké má jeho tělo limity. A tak Jakub Albrecht vsadil na minimalističtější postup – naučil se nohou malovat a chápat předměty. I tyto střípky ze hry Bezruký Frantík ocenili divadelní kritici a výkon herce Divadla pod Palmovkou vyhlásili jako loňský nejlepší. Jakuba Albrechta do Vizitky pozvala Veronika Štefanová.
Jakub Albrecht účinkuje ve dvanácti představeních uváděných v Divadle pod Palmovkou, což z něj dělá nejobsazovanějšího tamního herce. Teď má ovšem, stejně jako všichni ostatní herci, koronavirové prázdniny. „Upřímně, po divadle se mi zatím nestýská,“ řekl ve Vizitce. „Měl jsem rýmu, tak jsem byl doma a nic jsem nedělal. Vůbec nic, ani jsem netřídil fotky,“ naráží na oblíbenou činnost občanů v karanténě.
Důvodem k pozvání Jakuba Albrechta do pořadu Vizitka je fakt, že před několika dny získal Cenu divadelní kritiky za herecký výkon v beznadějně vyprodaném představení Bezruký Frantík. Scénář hry vycházející z příběhu reálného bezrukého chovance Jedličkova ústavu Františka Filipa kladl na Jakuba zejména fyzické nároky.
„Začal jsem víc cvičit, protahovat se, běhat. Zkoušel jsem narvat si nohu za hlavu, protože Frantík byl ohebný. Když mě ale začaly bolet kyčle, došlo mi, že za tři čtvrtě roku se to nenaučím, a šel jsem jiným směrem – učil jsem se jemnou motoriku, abych uměl něco uchopit nebo nakreslit nohou,“ vysvětlil s tím, že František Filip byl i přes svůj hendikep velký elegán, jenž rád tančil a rád se obklopoval ženami. „Snažili jsme se ho zkrátka vykreslit jako normálního člověka na pozadí velkých událostí.“
Pospolitost mi přináší uspokojení
Poetika Bezrukého Frantíka, ve kterém nechybí ani dostatek černého humoru, odráží poetiku libereckého divadla „malých forem“ nazvaného F. X. Kalba. To během libereckého angažmá v Divadle F. X. Šaldy založili jako tamní experimentálnější odbočku herec a režisér Tomáš Dianiška právě s Jakubem Albrechtem. Když se před několika lety přesunuli do pražské Libně do Divadla pod Palmovkou, vzali s sebou i „Kalbu“. Právě síla kolektivu, který se navzájem dobře zná, dává Albrechtovi energii a chuť do další a další práce. „Ta naše pospolitost mi přináší uspokojení. Když třeba ještě nemáme představení zažité, sejdeme se před ním a celé si ho projedeme,“ poukazuje na výhody inscenačního týmu postaveného na přátelství.
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil také o svých cestách po Novém Zélandu, kde se živil sběrem jablek a kiwi, o dýdžejské roli i o náklonnosti k ruským textům Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého. Řeč přišla i na jimramovský workshop, kde se na špičkové úrovni naučil chodit na chůdách, což pak využil v pouličním divadle.
Vysvětlil také, co snad měli na mysli jeho kolegové, když o něm v rozhovoru s nadsázkou řekli, že se od režisérů při zkouškách nechá v zájmu vyššího cíle šikanovat. „Já se totiž snažím do poslední chvíle věřit režisérovi. To, co po mně chce, zkusím dvakrát třikrát, a teprve až pak se s ním začnu hádat, že je to blbost.“
Co podle Jakuba Albrechta znamená pravdivost v herectví? Jaké představení zkoušel před příchodem koronaviru do českých zemí a kdo se při Bezrukém Frantíkovi smál slovu „retard“? Poslechněte si celou Vizitku.
.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
