Dobrodružství Huckleberryho Finna

Jedno takové úsloví z přelomu mého dětství a dospívání znělo "sváří se ve mně dva andělé". Pochází původně z knihy Marka Twaina Dobrodružství Huckleberryho Finna, a když tak o tom teď přemýšlím, vlastně mi to přijde zvláštní: moc mých spolužáků totiž tuhle knížku asi nečetlo, to spíš Dobrodružství Toma Sawyera - takže proč se mezi námi uchytil zrovna ten obrat o andělích, to nevím.

V každém případě jsem si ale nedávno oba ty rošťácké příběhy o amerických klucích četla a velice jsem se z nich radovala. Nevím, zda jsou to knihy pro děti, spíš bych řekla, že jsou o dětech a že se při jejich četbě dospělí baví neméně. Fakt ale je, že jsem svého času četla i Twainovy knihy pro dospělé a zdaleka mě tolik nenadchly, připadaly mi nesmírně tezovité a zjednodušující. Ale v Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi se autor skutečně vyřádil. A nemyslím teď jen na ironii, kterou báječně ovládá.

Když jsem byla malá a četla Twainovy příběhy poprvé, nebylo v Československu moc bezdomovců, potulovat se po nádražích bylo vlastně zakázáno. Jenže já od Huckleberryho věděla, že na ulici nežijí jen nešťastníci, kteří řízením osudu přišli o domov, ale i lidé, kteří prostě nestojí ani o chození do práce, ani o pravidelný příjem, ani o zajištěnou budoucnost. "Vdova Douglasová si mě vzala za vlastního a prohlásila, že mě zcivilizuje," vypráví Huckleberry. "Ale život v jejím domě byl tuze perný, neboť vdova byla zoufale spořádaná a slušná v každém ohledu; a tak když jsem to už nemohl vydržet, vyklouzl jsem. Navlékl jsem se do svých starých hadrů a narazil starý klobouk; byl jsem na svobodě a bylo mi dobře."

Nesdílela jsem takové pocity, neodvážila bych se žít ze dne na den, jsem příliš civilizovaná, jak by řekl Huckleberry - ale docela jsem mu věřila, že takoví lidé existují a že jim způsob života, který mně připadá strašně krutý, docela vyhovuje.

Začala jsem ale o obratu "sváří se dva andělé". Jsou to slova černocha Jima, za kterým Huck přijde, aby mu ze zkamenělého chuchvalce vyvěstil, co má v plánu jeho opilecký otec, ze kterého má strach. Nu a Jim se zachová jako mnozí věštci - neřekne nic konkrétního, jen to, že možná to bude tak a možná onak.

Byly jsme tuhle s dcerou v turecké restauraci a po jídle jsme váhaly, zda si dáme zákusek nebo ne. Vzhledem ke zdravé výživě a k linii jsou turecké zákusky velice nedoporučeníhodné, jsou opravdu hodně sladké. Ale zase taková baklava... A tak jsem váhavě prohlásila: "Sváří se ve mně dva andělé." "Ten druhej není anděl," odpověděla rezolutně má moudrá dcera. A já si uvědomila, že je to tak s každým váháním - když se člověk neumí rozhodnout, musí se prostě zamyslet, co mu našeptává anděl, a co ten druhý.