DOBRÉ RÁNO Z HOTELU
Dobré ráno z hotelu Zelená perla! Včera jsem nemohl spát, v pokoji byla příšerná zima. Kolem druhé jsem se vysprchoval a sešel do haly. Spící kocour sebou škubl a ztratil se za pultem; recepční tázavě vzhlédla od počítače. Hlavou mi projelo, že jsem si nevyčistil zuby. „Je bar v provozu?“ „Už je zavřeno, pane, máme do dvou. Je skoro půl třetí.“ Na znamení, že rozhovor skončil, se pustila do klávesnice. „Ale někde bude ještě otevřeno. Nebo ne?“ „Obávám se, že ne. Bohužel.“ „Dostanu něco k pití u vás?“ „Mohu nabídnout pivo. Nebo kávu.“ „Obojí.“
Stručně řečeno: všechny staré rodinné hotely tady v severním Jadranu jsou pokažené. Časy, kdy rodina Mosconi nebo Batini vedly pohostinství v malých vilách na pobřeží a na reklamní tabule psaly, že před hotelem roste borovicový háj, do kterého řeže mořský vítr – a hosté dostávají dávku směsi zvané „piniové moře“ přímo do postelí, jsou pryč. Za své vzaly dřevěné okenice, kamenné zídky a zelené pruhy zmrzlinářství. Mezi vilami stojí nové hnusné hotely s bazénovými diskotékami, tahitskými bary a s dalšími bazény, určenými pouze dětem. A staré domy nezaostávají a přistavují vlastní atrakce a další bazény a pizzerie, noční kluby a piazzety pro animátory. Těsně před mořem je zkrátka neodolatelné hlučné a barevné pásmo, a když turisté přelezou okraj hotelového bazénu s quatro staggioni v ruce a za polem žlutých lehátek spatří trochu písku a za ním něco velkého modrého a víceméně tichého, pocítí naráz všechno, co je třeba pocítit. A ponoří se zpátky do chloru. Procedura trvá pět minut.
Hotel Zelená perla není výjimkou; stará vila se dávno ztratila v přístavbách, parkovištích, ohavných plastových žaluziích a stórách; pokoje jsou tuctové a panel LCD visí i v koupelně. Ale v zadním traktu Perly se nachází zanedbaný plácek, který něco pamatuje. Ve zdi z neomítnutých cihel je velkorysý vchod, k němuž vede kamenné schodiště se zábradlím ze stejných cihel jako bývalé průčelí. Sloupky zábradlí jsou propleteny barevnou bužírkou a před schodištěm stojí židle a stolky se stejným průpletem. A kolem stolků a židliček – jaké překvapení! – rostou túje a obrovské vavřínové keře. Nikdy jsem tu nikoho nepotkal, ale popelníky na stolcích jsou vždycky plné cigaret, a tak k nim přidávám dvě tři své a myslím na unavené pokojské, které si sem v sezóně chodí zakouřit v hodinách, o kterých na pobřeží nikdo kromě nich nemá tušení. Na ranní vzduch, který do keřů proudí z vnitrozemí a olovnatě barví listy a siluety a míchá vůně zkažených ryb a pryskyřice. Na chvíli těsně před tím, než slunce vystoupá tak vysoko, že se šedozelený dvorek rozdrolí na díly světla a stínu. Na okamžik, kdy ustane všechno dýchání, svět znehybní v nádechu horka a začne se den, práce, pokoje, koupelny, patra.
Všechny rodinné hotely v severním Jadranu jsou pokažené, vrátil jsem se v duchu na začátek a zvedl se od dopitého piva. Byly čtyři. Recepční ťukala do klávesnice. V tom se odněkud ozval hlasitý zvuk. Zamňoukání, ale podivné: zadrnčení, zachrčení, ale přesto všechno to bylo tesklivé kočičí mňoukání. Ohlédl jsem se po křesle a uviděl bílého kocoura, který už zase ležel na svém místě, ale spal. Zvuk se ozýval odjinud. Recepční se ušklíbla a přísně řekla:
„Giovanni se probudil, je ráno, pane.“
A odešla do zázemí recepce a vrátila se se zakrytou ptačí klecí, kterou odhrnula jako výčitku a jako důkaz. V kleci seděl ara a zamňoukal na celé kolo. Kocour v křesle se probudil a začal mu odpovídat zvukem, který připomínal louskání ořechu. Ó staré hotely, v jejichž halách si staří papoušci a staré kočky vyměňují řeč, recepční a pokojské desítky let nemění své zvyky a barová kapela hraje každou sezonu stejný šlágr! Už nejste, ještě jste. Dobré ráno!
Nejposlouchanější
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa. Fragmenty ze vzpomínek českého básníka čte Rudolf Hrušínský
-
Daniela Fischerová: Nevděčné děti. Už vás někdy dostihla vlastní minulost?
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Friedrich Dürrenmatt: Proces o oslí stín. Komedie o hlouposti a jejích následcích
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.