Divadlo U stolu obohacuje kulturu Brna

Staronový projekt je hýčkaným "dítětem" významného herce, režiséra a někdejšího šéfa Mahenovy činohry, letošního šedesátníka Františka Derflera. Jeho počátky spadaly do sklonku předlistopadového období. V rámci disidentských chartistických aktivit se nejprve odehrávaly v soukromých bytech či klubech a po sedmileté odmlce našly před třemi roky nynější působiště. I po radikálních proměnách společenské situace si ponechalo divadlo bez stálého souboru dosavadní hlavní kompas - nepodbízivou dramaturgickou orientaci na literárně náročné předlohy spirituálního rozměru a nadosobních mravních hodnot. Na posledních třech zdejších titulech si povšimněme, jak nevelký okruh stálých tvůrců cílevědomě hledá jevištní ekvivalent původně nedramatických textů, a to směrem od "scénického čtení" ke skutečně mnohovrstevnaté inscenaci.

K loňskému Roku barokní kultury přispěl "aktus" na proslulou básnickou meditaci Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk? (1659). V ponurém kamenném podzemí chtěla zkrácená vznícená skladba, založená na vypjatém kontrastu mezi nicotností hledajícího hříšníka a absolutní dokonalostí Boží, sugerovat ne čistě náboženskou, nýbrž obecně existenciální polohu. Derflerova věcná, nepatetická interpretace se tu stýkala s pohybovými kreacemi tanečníka Martina Svobodníka a s disharmonickou hudební nahrávkou.

František Derfler a Martin Svobodník v Briedlově meditativní skladbě Co Bůh? Člověk? uváděné brněnským Divadlem U stolu|foto: Pavel Nesvadba

Ostatní dvě premiéry měly už regulérní jevištní parametry a dospěly k mimořádné divácké působivosti i k oficiálnímu ocenění. Hlubokým monodramatickým zamyšlením nad pravým smyslem lidského údělu se stala Dostojevského próza Sen směšného člověka (1877). Nedávný představitel Raskolnikova a Hamleta Igor Bareš tu sugestivně obnažoval jednotlivé fáze horečně zjitřené psychiky k sebevraždě odhodlaného člověka a vývojový oblouk od rozervaného osamělce k vnitřně obrozenému hlasateli pravdy vyklenul protikladným střídáním momentů výbušných i meditativně zklidněných. Ve volné návaznosti na Čepovu montáž Poutník na zemi sáhl konečně František Derfler k próze Boží duha (1955) od rozporuplně chápaného katolického autora Jaroslava Durycha. Ve vylidněných poválečných Sudetech detailně psychologicky předestřel setkání vykořeněných bytostí, staršího Čecha (Ladislav Lakomý) a ponížené Němky (Ela Lehotská), kteří zprvu touží po smíření v samotě, ale pak v bilancujících zpovědích nacházejí nejen očišťující smysl svého bloudění a utrpení, ale také nadějeplný příslib lásky a nového zakotvení. V pečlivě prokomponovaném celku se prostupovaly momenty drsné expresivity a ztišené sebeanalýzy. Paralela zdevastované krajiny a tragicky rozvrácených osudů vyústila do metafyzického přesahu a vykupující katarze nalezení ztraceného ráje.