Divadlo 2002 aneb Mladí režiséři střední Evropy

8. říjen 2002

Jednotící dramaturgická linie našeho nejvýznamnějšího divadelního festivalu, jehož letošní ročník proběhl ve druhém zářijovém týdnu v Plzni, přinesla seznámení s řadou různých přístupů režisérských, autorských i hereckých.

Poláci a Maďaři přinesli výrazně přetvořené inscenace klasických textů. Polský Magnetismus srdce Teatru Rozmaitosci založil režisér Grzegorz Jarzyna na rytmizovaných, v druhé části inscenace až tanečních výkonech herců v rafinované scénografii, která postupnými proměnami posouvá příběh do současnosti. Odvíjení děje veršované komedie mravů Alexandra Fredra Panenské sliby a současně pohyb celého příběhu obdobím asi sta let byly na inscenaci zajímavější než myšlenková interpretace, jež dospěla k celkem banálnímu diskotékovému odcizení.

Polský režisér Grzegorz Jarzyna

Maďarský režisér Arpád Schilling předvedl Dělnický cirkus na podkladě Büchnerova Vojcka, veršů proletářského básníka Jószefa Attily a rockové hudby. Režisér je - jak vyplynulo ze semináře Visegrádské divadlo v evropském kontextu - osobně i umělecky v konfliktu se společností, herci v jeho inscenaci jdou na okraj výrazových možností, pracuje se s agresí, nahotou, groteskou, bezbranností a něhou. Inscenace provokuje rozporné divácké reakce.

Vedle těchto divadelně komplikovaných inscenací působila dvě představení Rusa Jevgenije Griškovce téměř jako text-appeal. V závažnější z obou inscenací Jak jsem snědl psa, vypráví autor a herec o svých zážitcích z tříleté vojny u námořní flotily na Dálném východě. Text - monodrama - je ovšem rafinovaně složen v časových i dějových rovinách, které decentně skládají obraz smutku, opuštěnosti, nepochopení, manipulace, beznaděje a kladou existenciální otázky. Griškovcova tvorba je prosycena humorem, jemností a zdrženlivostí.

Ruský divadelník Jevgenij Griškovec

Režisér a herec Ondřej Sokol uvedl ve vlastním překladu v Činoherním klubu v Praze hru irského dramatika Martina McDonagha Osiřelý západ. Komedie nás uvádí do buranského městečka, jehož obyvatelé - k zoufalství místního kněze - žijí surovostmi, vzájemným nepřátelstvím a chlastem. Silným zážitkem je už sama hra - ve slovech současná, v tématu nenávisti, msty i osobní oběti monumentální a v zobrazení komplexů a křivd společensky kritická. Dvojice bratrů (Jaromír Duvala a Marek Taclík) dává všechny své herecké schopnosti do služeb textu a jeho významu, žádná samoúčelná estetika a technika, vše "jako živé": kolik je ovšem za tou věrohodností stylizace a herecké inteligence! Režisér, skrytý za textem a herci, vytváří v duchu názvu domu, v němž pracuje, divadlo hlubokého porozumění mezi jevištěm a hledištěm.

Příběhy obyčejného šílenství autora a režiséra Pavla Zelenky přivezlo na festival Dejvické divadlo Praha. Příběh nemá souvislý tah, je složen z jednotlivých políček dílčích dějů. Velmi se podobá Zelenkovým filmům Knoflíkáři a Samotáři. Jeho protagonisté dělají ze samoty a nenaplněné potřeby lásky věci hraničící s nenormálností: vaří magické lektvary, uchylují se k teroristické akci, doslova cedí krev, obcují s figurínou a přitom jsou tak normální jako každý z diváků. Váha významu i účinku je na mužských postavách a jejich interpretech (Ivan Trojan, Martin Myšička, Miroslav Krobot, Jiří Bartoška), z ženských postav je nejvýraznější Matka, jitě také zásluhou herečky Niny Divíškové. Text, složený z volně řazených obrázků, se nakonec vymstí sám sobě: v druhé půli inscenace zřídne a končí v neurčitu. Do té doby však už stačí stvořit svůj vlastní svět, který divákovi souzní s jeho osobními stavy "obyčejného šílenství", a právě tím a zvláštním smyslem pro intimní komiku oslovuje.

Martin Myšička a zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství

Umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě Janusz Klimsza strávil 11 let v angažmá v Českém Těšíně, kde vytvořil pozoruhodné inscenace na české i polské scéně. Svým profesním životem "na oblasti" ručí za témata i estetiku periférie ve své tvorbě, kde nejde o salonní obraz, ale o poezii života věcnosti. Jeho režie Skleněného zvěřince představuje psychologickou hru bez sentimentality a poněkud zaktualizovanou. Postavy jsou ostře přečtené a situace vyložené z hloubi své podstaty. Festivalové sousedství nečekaně vyjeví podobné motivy mezi klasickým dramatem Tennessee Williamse a volným tvarem Petra Zelenky: například vyšinuté, outsiderské postavy, dominantní postava matky (v Ostravě skvělá Anna Cónová), autistický život ve vlastní realitě...

Inscenace "velké" opery Camilla Saint-Saense Samson a Dalila v Divadle J.K.Tyla v Plzni je vznosně výtvarně řešená, režisér Jiří Heřman dílo nevykládá z libreta, ale z povahy hudby. Pracuje se sborem, který svým pohybem po scéně v geometricky vedených řadách evokuje archaický čas, přidává nahou a němou postavu Člověka, připomínající lidský rozměr příběhu z Knihy soudců. Sféru nebe - Samsonovu - spojuje tenkou spojnicí se sférou země - Dalily - a tuto strunu nechá prasknout místo závěrečného zboření chrámu. Inscenací se line hudba a světlo, divák je svědkem velkolepého obřadu.

Dramaturgie festivalu Divadlo 2002 si dala za úkol představit mladé středoevropské režiséry. Diváci získali nadějný obraz generace vnímavé k odkazu evropské moderní divadelní kultury v jejích tradičních i alternativních formách.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?