Divadlo 2002 aneb Mladí režiséři střední Evropy

8. říjen 2002

Jednotící dramaturgická linie našeho nejvýznamnějšího divadelního festivalu, jehož letošní ročník proběhl ve druhém zářijovém týdnu v Plzni, přinesla seznámení s řadou různých přístupů režisérských, autorských i hereckých.

Poláci a Maďaři přinesli výrazně přetvořené inscenace klasických textů. Polský Magnetismus srdce Teatru Rozmaitosci založil režisér Grzegorz Jarzyna na rytmizovaných, v druhé části inscenace až tanečních výkonech herců v rafinované scénografii, která postupnými proměnami posouvá příběh do současnosti. Odvíjení děje veršované komedie mravů Alexandra Fredra Panenské sliby a současně pohyb celého příběhu obdobím asi sta let byly na inscenaci zajímavější než myšlenková interpretace, jež dospěla k celkem banálnímu diskotékovému odcizení.

Polský režisér Grzegorz Jarzyna

Maďarský režisér Arpád Schilling předvedl Dělnický cirkus na podkladě Büchnerova Vojcka, veršů proletářského básníka Jószefa Attily a rockové hudby. Režisér je - jak vyplynulo ze semináře Visegrádské divadlo v evropském kontextu - osobně i umělecky v konfliktu se společností, herci v jeho inscenaci jdou na okraj výrazových možností, pracuje se s agresí, nahotou, groteskou, bezbranností a něhou. Inscenace provokuje rozporné divácké reakce.

Vedle těchto divadelně komplikovaných inscenací působila dvě představení Rusa Jevgenije Griškovce téměř jako text-appeal. V závažnější z obou inscenací Jak jsem snědl psa, vypráví autor a herec o svých zážitcích z tříleté vojny u námořní flotily na Dálném východě. Text - monodrama - je ovšem rafinovaně složen v časových i dějových rovinách, které decentně skládají obraz smutku, opuštěnosti, nepochopení, manipulace, beznaděje a kladou existenciální otázky. Griškovcova tvorba je prosycena humorem, jemností a zdrženlivostí.

Ruský divadelník Jevgenij Griškovec

Režisér a herec Ondřej Sokol uvedl ve vlastním překladu v Činoherním klubu v Praze hru irského dramatika Martina McDonagha Osiřelý západ. Komedie nás uvádí do buranského městečka, jehož obyvatelé - k zoufalství místního kněze - žijí surovostmi, vzájemným nepřátelstvím a chlastem. Silným zážitkem je už sama hra - ve slovech současná, v tématu nenávisti, msty i osobní oběti monumentální a v zobrazení komplexů a křivd společensky kritická. Dvojice bratrů (Jaromír Duvala a Marek Taclík) dává všechny své herecké schopnosti do služeb textu a jeho významu, žádná samoúčelná estetika a technika, vše "jako živé": kolik je ovšem za tou věrohodností stylizace a herecké inteligence! Režisér, skrytý za textem a herci, vytváří v duchu názvu domu, v němž pracuje, divadlo hlubokého porozumění mezi jevištěm a hledištěm.

Příběhy obyčejného šílenství autora a režiséra Pavla Zelenky přivezlo na festival Dejvické divadlo Praha. Příběh nemá souvislý tah, je složen z jednotlivých políček dílčích dějů. Velmi se podobá Zelenkovým filmům Knoflíkáři a Samotáři. Jeho protagonisté dělají ze samoty a nenaplněné potřeby lásky věci hraničící s nenormálností: vaří magické lektvary, uchylují se k teroristické akci, doslova cedí krev, obcují s figurínou a přitom jsou tak normální jako každý z diváků. Váha významu i účinku je na mužských postavách a jejich interpretech (Ivan Trojan, Martin Myšička, Miroslav Krobot, Jiří Bartoška), z ženských postav je nejvýraznější Matka, jitě také zásluhou herečky Niny Divíškové. Text, složený z volně řazených obrázků, se nakonec vymstí sám sobě: v druhé půli inscenace zřídne a končí v neurčitu. Do té doby však už stačí stvořit svůj vlastní svět, který divákovi souzní s jeho osobními stavy "obyčejného šílenství", a právě tím a zvláštním smyslem pro intimní komiku oslovuje.

Martin Myšička a zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství

Umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě Janusz Klimsza strávil 11 let v angažmá v Českém Těšíně, kde vytvořil pozoruhodné inscenace na české i polské scéně. Svým profesním životem "na oblasti" ručí za témata i estetiku periférie ve své tvorbě, kde nejde o salonní obraz, ale o poezii života věcnosti. Jeho režie Skleněného zvěřince představuje psychologickou hru bez sentimentality a poněkud zaktualizovanou. Postavy jsou ostře přečtené a situace vyložené z hloubi své podstaty. Festivalové sousedství nečekaně vyjeví podobné motivy mezi klasickým dramatem Tennessee Williamse a volným tvarem Petra Zelenky: například vyšinuté, outsiderské postavy, dominantní postava matky (v Ostravě skvělá Anna Cónová), autistický život ve vlastní realitě...

Inscenace "velké" opery Camilla Saint-Saense Samson a Dalila v Divadle J.K.Tyla v Plzni je vznosně výtvarně řešená, režisér Jiří Heřman dílo nevykládá z libreta, ale z povahy hudby. Pracuje se sborem, který svým pohybem po scéně v geometricky vedených řadách evokuje archaický čas, přidává nahou a němou postavu Člověka, připomínající lidský rozměr příběhu z Knihy soudců. Sféru nebe - Samsonovu - spojuje tenkou spojnicí se sférou země - Dalily - a tuto strunu nechá prasknout místo závěrečného zboření chrámu. Inscenací se line hudba a světlo, divák je svědkem velkolepého obřadu.

Dramaturgie festivalu Divadlo 2002 si dala za úkol představit mladé středoevropské režiséry. Diváci získali nadějný obraz generace vnímavé k odkazu evropské moderní divadelní kultury v jejích tradičních i alternativních formách.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.