Divadelní experimenty: Bouda a Ukřižovaná

Nejambicióznější byl projekt Bouda, připravený činohrou Národního divadla na provizorní scéně situované do tří propojených krychlí vybudovaných na Ovocném trhu. Dík tomuto projektu k nám byly uvedeny texty tří soudobých (již nežijících), světovými scénami nyní často hraných dramatiků: Hamlet-stroj Heinera Müllera, Faidara (z lásky) Sarah Kane a Faust, můj hrudník, má přilba Wernera Schwaba. I když realizátorům Boudy rozhodně nelze upřít dobrou vůli a obětavost, domnívám se, že estetickou hodnotu lze přiřknout především dramaturgické rovině jejich experimentu nabízející kontroverzní parafráze klasických látek. Vzhledem k nevelkým časovým i finančním možnostem, které měli k dispozici, není divu, že výsledek jejich práce byl podobný těm, s jakými se lze setkat na různých divadelních dílnách, a měl spíše charakter studijních skic (Hamlet) s méně (Faidra) zdařilými nápady než přesvědčivých inscenací s vybroušenou strukturou. Otevírání scény z uzavřeného jevištního prostoru do náměstí s procházejícími lidmi, k němuž ve všech třech případech docházelo, jako by zároveň symbolizovalo i otevírání hranic záměrně utvářeného uměleckého díla k nahodilé, amorfní realitě. Za příznačné ovšem považuji, že kdykoli se tato scéna otevřela, diváci vždy spatřili klasicistní zadní průčelí Stavovského divadla.

Jana Janěková ml., David Prachař a Tomáš Petřík v inscenaci Faust, můj hrudník, má přilba|foto: novinky.cz ,AFP

Pražské komorní divadlo uvedlo na scéně Divadla Komedie v nastudování Střeženého Parnasu scénickou kompozici pod názvem Ukřižovaná. Režisér a skladatel Zdeněk Plachý (známý svými projekty v brněnské Skleněné louce) připravil s Jiřím Šimáčkem scénář, při jehož realizaci je na celou zadní plochu scény promítán němý film Borise Orlického z roku 1921 natočený podle Arbesova romaneta Ukřižovaná. Před takto traktovaným příběhem z 60. let 19. století, v němž je při pogromu ukřižována židovská žena, se odehrávají činoherní a baletní výstupy, které rozvíjejí základní motiv ukřižování a stigmat jak v perspektivě historické - od Kristova utrpení na kříži až po zločinné praktiky totalitních režimů 20. století -, tak v jakémsi "psycho-antropologickém" průmětu vyjevujícím věčný a mučivý zápas rozumu a citu, ducha a duše. Významnou roli při této polyfonní interpretaci základních motivů sehrávají víceznačné postavy. "Důstojník-Animus-lékař-mučitel" je s náležitým chladem a uhrančivostí ztělesňován Karlem Dobrým, který dokáže dát odtažitému lékařskému popisu smrti ukřižovaných lidí ostrost skalpelu vřezávajícího se do vědomí. Ukřižovaná dívka se v podání Lucie Vačkářové mnohonásobně proměňuje: je mystičkou, která jako Anna Kateřina Emmerichová prožívá utrpení Krista, je Animou, děvkou i matkou, jejíž modrá plachetka připomíná Pannu Marii. Petr Bláha - "muž v černém-smrt-zlo-ďábel(?)" - přednáší strohé věty Helmuta Heissenbüttela, Yaro Pruzinec pak ryze pantomimickými prostředky ztělesňuje trpícího mučedníka, věčně pronásledovaného obětního beránka. Protichůdné impulsy ironie a estetické distance vnáší na scénu hudba Zdeňka Plachého, pracující s motiv pop-music, a balet v choreografii Marcely Benoninové a v kostýmech odkazujících k sadomasochistickým hrátkám. Přestože koláž motivů je zároveň i koláží výrazových prostředků a stylů (expresionismu, pop-artu, konceptualismu), emocionální účinek inscenace je díky smyslu jejich tvůrců pro míru soustředění na to, co chtějí sdělit, stejně silný jako její etické poselství.

Ukřižovaná|foto: prakomdiv.cz