Design kultivuje. Jenže podniky stále vnímají studenty jako zdroj levné pracovní síly, říká rektor UMPRUM Jindřich Vybíral

Během covidové pandemie dostával od „svých“ studentů UMPRUM zprávy, že se ze zahraničních pobytů vrací přes Polsko a po cestě brodí řeku. Když v únoru loňského roku vypukla na Ukrajině ruskými vojsky vyvolaná válka, studenti okamžitě polepili budovou školy ukrajinskými vlajkami, na úkor svého komfortu zařídili pro ukrajinské děti školku a na benefičních aukcích vybrali na Ukrajinu dost peněz. „To, co jsem na škole během prvních dnů války zažil, patří mezi nejkrásnější dny v mém životě,“ komentuje tehdejší pocit sounáležitosti Jindřich Vybíral, který letos vstupuje podruhé do čtyřletého cyklu vedoucího pražské UMPRUM.

Čtěte také

Jako kluk jsem viděl, že život umělce je tvrdý. Vztah k architektuře jsem si našel až přes její historii, říká Zdeněk Lukeš

Vedení pěti set studentů a sto padesáti zaměstnanců vyžaduje podle něj zejména mix trpělivosti, schopnosti vyjednávat, což se učil za pochodu, a také nevyčerpatelný zdroj energie. Ta se hodí zejména při běhu na dlouhou trať jménem spolupráce s průmyslovými podniky. „Na škole jsme prozatím došli nejdál v oblasti uměleckého výzkumu včetně experimentů s materiály. Design je nástroj, který by měl sféru průmyslu kultivovat, a my hrozně potřebujeme partnery, kterým bude záležet nejen na aktuálním výsledku firmy, ale na budoucnosti celé ekonomiky. Daří se nám spolupráce například s plzeňskou Škoda Transportation, mladoboleslavskou Škoda Auto anebo s Českou národní bankou, která měla zájem o návrhy bankovek. Problém ale je, že většina podniků vnímá studenty jen jako zdroj levné pracovní síly a dlouhodobá spolupráce málokoho zajímá.“

Co je na české architektuře české?

K výtvarnému umění směřoval Jindřich Vybíral od dětství. Nejprve věnoval pět let studiu češtiny a historie, to jej ale nečinilo šťastným. Nakonec si – coby nekuřák – doma v depresi zapálil maminčinu cigaretu, při čemž si uvědomil, že „ty dějiny umění musí vystudovat stůj co stůj“.

Čtěte také

Bourat stavby z předrevoluční doby? Nedělejme to, často je neumíme nahradit ničím lepším, říká teoretička architektury Radomíra Sedláková

Už tehdy věděl, že se chce odborně věnovat architektuře 19. a 20. století, kterou vnímal jako sumář starého a základ dnešního. „Protože jsem se narodil v pohraničí, zajímala mě tvorba německy hovořících architektů. První text o Leopoldu Bauerovi jsem napsal už ve čtrnácti,“ usmívá se. Zájem o tohoto slezského architekta s rakouskými kořeny, jenž se nechal inspirovat secesí, klasicismem, funkcionalismem i řadou historizujících slohů a vnímal architekturu jako nositelku emocí i odpovědnosti vůči klientovi, přetrval dodnes a v roce 2015 mu věnoval knihu s názvem Heretik moderní architektury.

S Markétou Kaňkovou mluvil i o své aktuální publikaci Co je českého na umění v Čechách?, vycházející ze skepse vůči nacionálnímu náhledu na tuzemskou architekturu. I proto se na „český“ lyrismus a sensualismus dívá z pohledu podobně konajících italských, francouzských či německých autorů.