Nejsilnější momenty mi přinášejí místa spojená s architekturou, říká Michal Škoda. Sochy nepojmenovává, nechává to na představivosti
„Poslední tři roky mám v ateliéru zase hlínu. Několikrát jsem se ten materiál pokoušel použít, ale nefunguje mi to,“ říká výtvarník, kurátor a muž celoživotně spjatý s jižními Čechy Michal Škoda. Keramiku vystudoval na střední škole, od poloviny 90. let ale pod vlivem architektury a prostoru pracuje převážně se dřevem, deskami a papírem. Jeho objekty a kresby je možné aktuálně vidět na výstavách v Praze a Hluboké nad Vltavou. Do Vizitky jej pozvala Hana Slívová.
Michal Škoda narozeniny nijak zvlášť neslaví, roky nepočítá a na věk nehraje, ale trocha symboliky by se v jeho letošních šedesátinách najít dala. Přehlídka Stopy, na které v Alšově jihočeské galerii ukazuje výběr z tvorby z posledních let, totiž otevírá druhou šedesátku jeho samostatných výstav.
Čtěte také
Dobu před rokem 1993, kdy se rozhodl, že nadobro skončí s keramikou, totiž do výčtu nepočítá. Ačkoliv na čas strávený s prsty ponořenými do hlíny vzpomíná rád, směrodatných je pro něj v tvorbě až posledních osmadvacet let. V polovině devadesátek mu totiž do života vstoupila pozvolná fascinace místy nasycenými alespoň drobnou architekturou. Tuto inspiraci popisuje slovy jen stěží; prostě ho pohání a nutí jej zmíněná témata formou kreseb, autorských knih a deníků a objektů zpracovávat.
Zase jsem skončil u černé
Pro jeho sochařskou tvorbu byla kdysi typická bílá barva, dnes pracuje hlavně s černou. „Barevnost vychází z mého vnitřního cítění a představy, jak by měl objekt vypadat. Několikrát jsem si říkal, že tohle už je poslední černý, že ten další bude už jinak barevný. Ale zase jsem skončil u černé. Odůvodnit to však nedokážu, bráním se jakémukoliv kalkulu,“ vysvětluje.
Některé Škodovy objekty se mohou jevit jako modely velkých staveb, tak tomu ale není. Jsou to abstraktní objekty, které jen pracují s architektonickým jazykem. Kdysi prý neustále narážel na žebříky, které chápal jako symbol cesty vzhůru. „Trvalo to třeba půl roku, byl jsem z toho pak už šílený,“ říká. V poslední době si zase všímá schodů. Jeho sochy působí napůl konkrétním a napůl abstraktním dojmem, řada z nich ale zcela jasně směřuje právě vzhůru do nekonečného prostoru představivosti. Ostatně i proto Michal Škoda svým dílům nedává žádné názvy.
O dvou výstavách – v pražském Trojském zámku, kde vystavuje spolu s Čestmírem Suškou, i o Stopách v Hluboké nad Vltavou – mluvil ve Vizitce detailně, stejně jako o architektonických projektech, jež coby kurátor připravil pro „svůj“ Dům umění v Českých Budějovicích. Návštěvníci se tu mohou těšit například na podzimní průřez prací španělského architektonického studia Barozzi – Veiga, které se umístilo na druhém místě v soutěži o návrh nové Vltavské filharmonie.
Související
-
Národní galerie nemůže dělat výstavy jako v Tate, musí jít svojí cestou, říká kurátor Michal Novotný
„Zdá se, že je autentické, ale ono je sestříhané a zinscenované. A přesně takhle dnes funguje intimita,“ říká ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii.
-
Jiří Příhoda mění zažité představy o výstavním prostoru. Prázdno je pro mě důležité, říká výtvarník
Přál bych si, aby se člověk na téhle výstavě přistihl, že žije tady a teď,“ svěřil se Jiří Příhoda ve Vizitce.
-
Když jsem měl v malování problém, šel jsem do galerie. Tam jsem se poučil, říká výtvarník Moucha
Když v osmdesátých letech nevěděl, kudy kam, vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. „Po cestě jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal,“ říká Miloslav Moucha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
