Národní galerie nemůže dělat výstavy jako v Tate, na to nejsou peníze. Musí jít cestou vlastního výstavního modelu, říká kurátor Michal Novotný

Michal Novotný studoval dějiny umění, filosofii a antropologii a přes Centrum současného umění Futura a Městskou galerii Plato v Ostravě se dostal do Národní galerie, kam jej přivedl někdejší ředitel Jiří Fajt. Od roku 2019 tu působí jako kurátor a ředitel Sbírky moderního a současného umění, paralelně pracuje jako odborný asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. A právě kontakt s mladou generací byl jedním z inspiračních zdrojů pro sérii výstav se společným tématem intimity. Jednu z nich, pojmenovanou Intimita jako vzdor, můžeme do 9. října vidět ve Veletržním paláci.

Výstava MOVE: Intimita jako vzdor, Národní galerie Praha, Veletržní palác|foto:Fotobanka Profimedia

„Tihle mladí lidé strávili dospívání na sociálních sítích a intimitu si zvykli teatralizovat. Na výstavě se tedy ptáme, jak se se zveřejněním intimního dá pracovat a jak se její reflexe změnila od šedesátých let, kdy umělkyně v rámci emancipace začaly ukazovat soukromý život,“ říká Michal Novotný. Výstava do Prahy doputovala z pařížského Centre Georges Pompidou a mapuje převážně tvorbu pařížské scény zabývající se tématy spojenými s etnicitou nebo genderem. Vybraná díla ale fungují napříč všemi zákoutími intimity. „Zaujalo mě například černobílé video od francouzské umělkyně Mélanie Matrangy. Estetikou a střihem připomíná filmy francouzské nové vlny, ale hrají v něm skuteční umělci z pařížské scény. Zdá se, že je autentické, ale ono je sestříhané a zinscenované. A přesně tahle intimita dnes funguje,“ konstatuje Novotný. Do výběru autorů nezasahoval, ale výrazně ovlivnil její pražskou architekturu. Díla jsou k vidění v otevřeném prostoru a divák se mezi nimi prochází: o sál se dělí s ostatními, zároveň má dost místa pro své vlastní vnímání.

Právě práce s prostorem a promýšlení vazeb mezi dílem, jeho autonomií a podmínkami, ve kterých vzniká, je dlouhodobé kurátorské téma Michala Novotného. A dotklo se to i hudebního výběru, do kterého host vltavské Vizitky zařadil americký alternativní rap. I na něm svůj kurátorský koncept detailně vysvětlil.

NG není o řediteli, ale o lidech v ní

Čtěte také

Pivovarov, ruská avantgarda a čekání na jasný plán Národní galerie. Rok 2021 na výtvarné scéně

Na aktuální dění, změny ve společnosti a hledání nových cest, jak nahradit v mnoha případech nefunkční společenství státu, budou navazovat i další jeho projekty. Do Paříže se chystá vyvézt české umělce, kteří zpracují téma intimity v komunitě. Na podzim společně s výtvarnicí Evou Koťátkovou představí první část projektu zaměřeného na solidaritu. „Souvisí to se svobodou. Vzdám se kusu té své ve prospěch někoho jiného – starého člověka, lékaře. S kolegy jsme si říkali, že v době covidové i v souvislosti s válkou na Ukrajině je to velké téma.“

V listopadu se také otevře první část stálé expozice zaměřené na architekturu. Jmenuje se Architektura všem: 1956 – 1989 a kurátorka Helena-Huber Doudová se v ní pokusí do kontextu dobového myšlení a životního stylu zasadit i problematické stavby typu budovy Transgasu. Velkým projektem bude i Novotným kurátorovaná stálá expozice Konec černobílé doby: 1939 – 2021. V otevřeném prostoru Veletržního paláce chce spolu s architektem výstavy Dominikem Langem vytvořit jakési hřiště, na kterém v chronologickém pořadí ukáže dobré i špatné, co se ve výtvarném umění u nás v této epoše událo.

Čtěte také

Otočit se, něco zahlédnout a jít dál. Markéta Othová nejraději fotí nejobyčejnější obyčejnost, teď ji vystavuje Národní galerie

Velkým tématem je nejen pro Michala Novotného permanentní nedostatek financí, kvůli kterému může Sbírku doplňovat o nové akvizice jen velmi pomalu. „Soustředili jsme se na nákup umění, které buď za chvíli na trhu vůbec nebude, anebo bude tak drahé, že si ho nebudeme moci dovolit,“ ukazuje na příkladu práce konceptuálního umělce Zbyňka Baladrána. Řeč byla ve Vizitce i o vnímání Národní galerie po příchodu ředitelky Alicje Knast. „Národní galerie není o řediteli, ale o kontinuitě a lidech, kteří v ní pracují. Je jich dvě stě a pracují tam za nižší peníze než v supermarketu. Společnost má obecně nedůvěru ke státním institucím a nikdo tak nemá problém nás kritizovat. A někdy mě mrzí, že se od Národní galerie očekává, že bude s prostředky, která má, dělat to nejlepší na úrovní Tate,“ říká. Sám by si přál mít Národní galerii dynamickou a tvořící vlastní výstavní model, v němž mají svou roli například unikátní galerijní paláce a také společenskohistorický kontext naší země.