Umělec je přesycený možnostmi. Pěstovat jedno médium jako domácí zvíře není na pořadu dne, říká kurátor Petr Vaňous
Vztah malby k novým vizuálním trendům a osobní i kolektivní paměti – to jsou témata, kterými se dlouhodobě zabývá kurátor, kritik a historik umění Petr Vaňous. Na půdorysu aktuální výstavy v pražském Rudolfinu v rozhovoru s Markétou Kaňkovou popsal, jak nad současným uměním přemýšlí.
Narodil se roku 1975, zažil vládu Gustáva Husáka, divoká devadesátá léta, skepsi z přelomu tisíciletí a prožívá samozřejmě i současnou turbulentní dobu. V Praze vystudoval střední uměleckou školu a chtěl se stát malířem. Ze zamýšlené dráhy ale nakonec ustoupil a po studiích dějin umění na univerzitě v Olomouci se stal kurátorem.
Tématem Petra Vaňouse ovšem stále zůstává právě obraz a jeho multimediální proměny. A na základě prožitých etap také paměť a její interpretace, jak ostatně ukazuje na aktuální výstavě v pražském Rudolfinu. Pojmenoval ji Mezipaměť a konfrontuje na ní pětici českých a německých umělkyň a umělců, na jejichž tvorbě téma osobní i kolektivní paměti zkoumá z různých úhlů pohledu. Právě Daniel Hanzlík, Adéla Matasová, Pavel Mrkus, Frank Nitsche a Eberhard Havekost, který pracuje v podstatě se všemi dostupnými moduly vizuality, v jeho očích dobře reprezentují aktuální tendence.
Praha a Drážďany mají podobnou mezipaměť
„Pro současné umění je typická permanentní transformace vědomí. Umělec je usazený v různosměrném pohybu, je přehlcený soudobými možnostmi, ale i těmi, které nabízí minulost,“ konstatuje Vaňous. „Nejdůležitější je proto najít si téma, a to téma si už pak najde výrazové prostředky. Proto se dnes většina umělců neomezuje na jedno médium, pěstovat jedno médium jako domácí zvíře není na pořadu dne. Existují ovšem umělci, kteří jsou schopni ho aktualizovat tak, že o současnosti referuje neotřelým způsobem,“ naráží nejen na tvorbu drážďanského rodáka Havekosta.
Z východní části Německa, z městečka Görlitz pochází i Frank Nitsche, druhý německý autor zastoupení na výstavě. Oba, podobně jako v Česku dobře známý Gerhard Richter, studovali v Drážďanech. Vaňous je pocitově považuje za místo podobné Praze, i proto výstavu postavil jako česko – německý projekt.
„Česká a německá mezipaměť má v něčem podobnou startovací plochu, východní část Německa řeší podobné problémy jako my,“ vysvětluje. Oba muži navíc podle něj od poloviny devadesátých let obraz reformují a přehodnocují, jak by toto médium mělo na základě jejich zkušeností vypadat.
Petr Vaňous ve Vizitce mluvil i o dalších svých výstavních projektech a také o důvodech, proč se po studiích od oblíbeného středověku přesunul k současnému umění. Českou malířskou školu považuje za nesmírně silnou, zároveň však popsal, z jakého důvodu může být pro české malíře problematické oslovit světovou scénu. V současné době připravuje velkou výstavu k patnáctiletému výročí vzniku Galerie Trafačka. Otevírat se bude 17. listopadu.
Související
-
Rozšířená realita by mě mohla vrátit ke streetartu, říká výtvarník Jan Kaláb
Když se Jan Kaláb rozhodl, že je na čase začít malovat i něco jiného než písmena na pouliční zdi, musel tomu přizpůsobit techniku. Spreje a válečky tak nahradil štětci.
Nejposlouchanější
-
Viktorín Šulc: Etuda z odvrácené strany. Alois Švehlík a Vladimír Dlouhý na stopě brutálnímu vrahovi
-
Alois Jirásek: Lucerna. Pohádka nejen o tvrdohlavém mlynáři a jeho milované Haničce
-
Michail Bulgakov: Pilát Pontský. Osudný den v životě římského prokurátora
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění, o lidských vášních a bohu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
