Architektura musí umět naslouchat, ale i s laskavostí bouchnout do stolu, říká Jan Mléčka. Se studenty řeší, jak zlepšit život v Olomouci

Zdá se to jako utopická vize, ale ten projekt trénuje studentskou i pedagogickou představivost a budoucí architekty učí, jak citlivě naložit s oblíbenou rekreační částí hanácké metropole. Řeč je o Pralese budoucnosti, plánu na revitalizaci olomouckých Bezručových sadů, okolních okrasných zahrad a Korunní pevnůstky.

Barokní kaplička na sídlišti v Olomouci - Povelu|foto:Aleš Spurný, Český rozhlas

Nad proměnou fragmentované směsice parku, sportoviště a historického dědictví přemýšlí architekt Jan Mléčka se svými studenty z Vysokého učení technického v Brně a pedagogickou činnost, jíž se paralelně s prací ve vlastním ateliéru věnuje patnáct let, si nesmírně pochvaluje. „Na škole musíte neustále obhajovat své nápady, studenti jsou hrozně nekompromisní a tvrdí kritikové,“ konstatuje. Zároveň si ale pochvaluje jejich uvědomělý přístup k materiálům a ekologii, chválí jejich rozhodnost. „Hledají řešení, která dokážou posouvat architekturu z maskulinní do civilní polohy.“

Nadčasovost sakrální architektury

Na své dospívání vzpomíná Jan Mléčka rád, byť se odehrávalo v době před rokem 1989. Rodiče v Olomouci založili skautský oddíl, Jan tak vyrůstal ve skupině myšlenkově spřízněných lidí. Tehdy se také naučil spolupráci, což vnímá jako klíčovou dovednost pro architektonickou praxi. Na doktorském studiu se mu podařilo vycestovat do Německa.

Interiér klášterní kaple sv. Františka|foto:Aleš Spurný, Český rozhlas

Ve Frankfurtu pracoval pro velký ateliér, nakonec se ale, byť se tamní praxe jevila jako práce snů, vrátil domů. Už v rámci dizertace se věnoval sakrální architektuře, na níž oceňuje její dlouhodobě neměnnou funkci a nadčasovost. Tahle láska mu zůstala, ostatně před pěti lety dostal s kolegy Vojtěchem Jemelkou a Jiřím Markem cenu Rudolfa Eitelbergera za rekonstrukci olomoucké kaple sv. Františka z Assisi. I o tomto projektu mluvil ve Vizitce detailně.

Když Jan Mléčka mluví o svých architektonických kořenech, zmiňuje Tomáše Černouška, výraznou osobnost brněnské a olomoucké oblasti a autora staveb ovlivněných modernismem i maďarským regionalismem. „V jeho osobě se snoubil dobrý pedagog a architekt. Byl naprosto nekompromisní a u toho sympaticky bouchal do stolu, přitom ale měl obří pochopení a byl laskavý. A taková musí být i architektura. Musí umět udělat rozhodnutí, zároveň ale musí být naslouchající.“