Architektura musí umět naslouchat, ale i s laskavostí bouchnout do stolu, říká Jan Mléčka. Se studenty řeší, jak zlepšit život v Olomouci
Ateliér založený na vzdálené on-line komunikaci měl ještě dávno před tím, než k tomu společnost donutil covid. Profesní život dělí mezi pedagogiku a praxi, přičemž kromě sakrálních staveb jej zajímá i to, jak zlepšit život ve městě. Jenomže diskuse o urbanismu je mravenčí práce, obzvlášť když se o změny snažíte v konzervativním městě. Hostem Aleše Spurného byl ve Vizitce architekt Jan Mléčka.
Zdá se to jako utopická vize, ale ten projekt trénuje studentskou i pedagogickou představivost a budoucí architekty učí, jak citlivě naložit s oblíbenou rekreační částí hanácké metropole. Řeč je o Pralese budoucnosti, plánu na revitalizaci olomouckých Bezručových sadů, okolních okrasných zahrad a Korunní pevnůstky.
Nad proměnou fragmentované směsice parku, sportoviště a historického dědictví přemýšlí architekt Jan Mléčka se svými studenty z Vysokého učení technického v Brně a pedagogickou činnost, jíž se paralelně s prací ve vlastním ateliéru věnuje patnáct let, si nesmírně pochvaluje. „Na škole musíte neustále obhajovat své nápady, studenti jsou hrozně nekompromisní a tvrdí kritikové,“ konstatuje. Zároveň si ale pochvaluje jejich uvědomělý přístup k materiálům a ekologii, chválí jejich rozhodnost. „Hledají řešení, která dokážou posouvat architekturu z maskulinní do civilní polohy.“
Nadčasovost sakrální architektury
Na své dospívání vzpomíná Jan Mléčka rád, byť se odehrávalo v době před rokem 1989. Rodiče v Olomouci založili skautský oddíl, Jan tak vyrůstal ve skupině myšlenkově spřízněných lidí. Tehdy se také naučil spolupráci, což vnímá jako klíčovou dovednost pro architektonickou praxi. Na doktorském studiu se mu podařilo vycestovat do Německa.
Ve Frankfurtu pracoval pro velký ateliér, nakonec se ale, byť se tamní praxe jevila jako práce snů, vrátil domů. Už v rámci dizertace se věnoval sakrální architektuře, na níž oceňuje její dlouhodobě neměnnou funkci a nadčasovost. Tahle láska mu zůstala, ostatně před pěti lety dostal s kolegy Vojtěchem Jemelkou a Jiřím Markem cenu Rudolfa Eitelbergera za rekonstrukci olomoucké kaple sv. Františka z Assisi. I o tomto projektu mluvil ve Vizitce detailně.
Když Jan Mléčka mluví o svých architektonických kořenech, zmiňuje Tomáše Černouška, výraznou osobnost brněnské a olomoucké oblasti a autora staveb ovlivněných modernismem i maďarským regionalismem. „V jeho osobě se snoubil dobrý pedagog a architekt. Byl naprosto nekompromisní a u toho sympaticky bouchal do stolu, přitom ale měl obří pochopení a byl laskavý. A taková musí být i architektura. Musí umět udělat rozhodnutí, zároveň ale musí být naslouchající.“
Související
-
Helfštýn otevřel diskusi o propojení s moderní architekturou, říká architekt Miroslav Pospíšil
Když Miroslav Pospíšil nesedí nad projekty, rád běhá a hraje fotbal. Právě z fotbalu si bere inspiraci: dlouhodobě úspěšný může být jen ten, kdo dá na týmovou spolupráci.
-
Je třeba vrátit se k patnáctiminutovému městu krátkých vzdáleností, říká architekt Osamu Okamura
Osamu Okamura učí architekturu a urbanismus. S Ondřejem Cihlářem mluvil ve Vizitce i o dostupném bydlení a důležitosti sousedských komunit.
-
Vztah k architektuře jsem si našel až přes její historii, říká Zdeněk Lukeš
Skrytých a neznámých míst je na Pražském hradě dodnes spousta, ovšem opravdovým skrytým pokladem je Plečnikova štola.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
