Dejvické Tři sestry "za sklem"

Koncepci, kterou inscenaci vtiskl režisér Miroslav Krobot, naznačuje již výprava Martina Dejwitze: přední a zadní scénu oddělují skleněné pláty; postavy hry jsou rozmístěny v obou těchto prostorách, vidí na sebe, přecházejí z jednoho do druhého, a přesto se míjejí - gesty, slovy i city. V inscenaci je potlačen kontakt, postavy jsou vůči sobě stále jakoby za sklem. Repliky dialogů vyznívají jako monology. Slova plynou, aby řeč nestála; občas tonou v trapnosti, občas - ve vzácných chvílích, kdy se mezi postavami začíná objevovat vztah - se skutečně toho druhého dotknou. Bolestivě. Většinou ale jen naplňují prázdnou konverzaci, která vázne, až v ní převáží "zvuky ticha": zlomení větvičky či cinknutí sklenek zesilující onu prázdnotu, do níž se slova propadají.

Tatiana Vilhelmová (Máša) a Lenka Krobotová (Irina) při zkouškách Tří sester v Dejvickém divadle|foto: Hubert Hesoun

Inscenace odkrývá mechanismy, jimiž lidé zaklínají sami sebe do samoty. A přesto - či možná právě proto - je plná smíchu, který vyprazdňování života provází. I když odkazuje k chmurným existenciálním pocitům, smutek ani psychologismus v ní nemají místo. Její hrdinové jsou v ní směšní tím, jak se nedokážou vzájemně vnímat a chápat, jak je jim cizí soucit. A také tím, jak snadno, když chtějí bariéry mezi sebou prorazit, propadají hysterii a bezuzdné výbušnosti. Pak jsou agresivní a křečovití, že na ně - právě pro jejich přemrštěnost - ostatní nereagují. Příznačná je scéna rozloučení Máši a Veršinina: Tatiana Vilhelmová se vrhá na Ivana Trojana, zavěsí se na něho, sevře ho rukama i nohama a on s "Mášou na krku" chvíli rozpačitě pochází po jevišti a pak poprosí Olgu (Kláru Melíškovou), aby mu od ní pomohla. Olga svou sestru tahá tak silně, až všichni tři upadnou na zem. Máša se přitom stále drží svého milého jako klíště a její manžel, profesor gymnázia (hostující Tomáš Pavelka) jen rozpačitě přihlíží.

Silně expresivní je inscenace i ve scénických metaforách: při jedné konverzaci se svými sestrami si Máša nasadí na hlavu kýbl, Veršinin si při svém "filozofování" připne na obočí kolíčky na prádlo, které pak díky mimice obličeje "taktují" jeho promluvu. Vybočení z mechanismů je stejně ozvláštněno jako mechanismy samy: ty jsou charakterizovány za pomoci prvků klasického baletu - sestry opakují secvičené figury a přesné krokové variace. (Kromě pohybové spolupráce Kláry Lidové je zde namístě připomenout i hudbu Radůzy.) Život hrdinů probíhá ve formalizovaných tvarech a stereotypech. Rytmus inscenace je dán prostřihem těchto příznaků bezčasí a nudy nekontrolovanými výbuchy hrdinů. Ne všichni interpreti jsou s to dostát této náročné koncepci: dokonale ji zvládají již připomenutí protagonisté, ale také například Lenka Krobotová v roli nejmladší Iriny či hostující Lukáš Hlavica jako "nihilista" Solený. Kdo zatím zůstává své postavě leccos dlužen, je Pavel Šimčík v roli doktora Čebutykina.

Ivan Trojan|foto: dejvickedivadlo.cz