Daniel Podhradský: Nejvyšší meta literatury je pro mě poezie

Dan Podhradský
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dan Podhradský

Vystudoval lesnictví a zkušenosti má i s prací hajného v Bavorsku. Po návratu ho stav českých lesů k další práci v přírodě neinspiroval, a tak to Daniel Podhradský zkusil se svou další láskou  knihami. V roce 1994 založil nakladatelství Dauphin, které čtenářům pomohlo znovuobjevit třeba Michela Foucaulta anebo českou poezii. Vizitku moderovala Markéta Kaňková.

Pět stovek titulů vydal za pětadvacet let nakladatel Daniel Podhradský ve svém nakladatelství Dauphin. Proměny nálady ve společnosti i v „byznysu“ devadesátých let přežil, jak říká, díky své urputnosti, finanční podpoře kamaráda a víře v oblíbené autory.

„Žádnou velkou vizi jsem tehdy  neměl. U nás tehdy nevycházelo skoro nic. Téměř cokoli, co jsme na té naší polopoušti zaseli, mělo úspěch. Vydávali jsme tedy reedice a zároveň autory, které jsem znal a měl rád,“ řekl ve Vizitce.

Mezi jeho oblíbené autory už tehdy patřili Michel Foucault, Claude Lévi-Straus anebo surrealisté. Česká literatura pak přišla sama. „Vydával jsem knihy pro radost, Vančuru nebo Dyka. Pak mi uhranul Josef Čapek, který se diametrálně lišil od svého bratra,“ vypočítává. Poezii se věnuje po celou dobu trvání své značky a první básnickou sbírku u něj vydali například Adam Borzič, Jaroslav Formánek, Vít Janota, Jitka Srbová nebo Marta Jirousová.

Vydávání básní debutantů je podle něj prachobyčejná služba budoucnosti. „Na to, aby vyrostl velký básník, musí být stovky těch menších,“ míní. Z finančního hlediska je poezie pro Dauphin prodělečná, přesto o ní Daniel Podhradský stále smýšlí jako o tom nejlepším, co literatura může čtenářovi nabídnout. „To zdánlivě nejjednodušší ve čtyřech strofách bývá zároveň to nejdůležitější. Poezie je pro mě zkrátka nejvyšší meta literatury, dokáže mě dostat do jiného světa.“

Nejlepší je šuškanda

Vydavatelství a úzký okruh spolupracovníků řídí Daniel Podhradský ze svého domova nedaleko Slavonic. Příroda oblasti známé jako Česká Kanada jeho někdejší ženě uhranula tak, že si tam pořídili chalupu. Většinu práce okolo vydávání knih zastane sám, kolegové mu tak pomáhají hlavně s obchodem, marketingem a jazykovou stránkou věci. Dlouho si myslel, že i kvalita se na knižním trhu projeví sama. „Jenomže prosazovat tituly je stále těžší, začíná to už komplikovanou distribucí,“ poukazuje na fakt, že například v Liberci lze knihy z Dauphinu pořídit jen v jednom „artovém“ knihkupectví. „Nejsložitější je zkrátka dát lidem vědět, že kniha vyšla.“

V době, kdy podle něj skomírá literární kritika, tak prý nejlépe funguje šuškanda – tedy moment, kdy se povědomí o knize šíří od člověka k člověku.

Nicméně většina mých kamarádů má nakladatelství jen jako drahý koníček. Nás, malých značek, které se dokážou uživit, je málo.

Mezi komerčně nejúspěšnější knihy ze své stáje řadí Daniel Podhradský ty od Clauda Lévi-Strause, různé mýty a legendy národů a vše, co v sobě skrývá trochu exotiky. Dobře se dařilo také knize Umění zahálky, jakémusi návodu, jak přežít v digitální době. „Ale i u takových knih se snažím, aby byly chytré a zábavné. Aby to nebylo takové to levně v bedně,“ usmívá se.

Ve Vizitce mluvil Daniel Podhradský i o svém vztahu k nedávno zesnulému brněnskému básníkovi Jaroslavu Eriku Fričovi, s nímž ho kromě lásky k poezii pojila i víra, anebo o tom, že dříve dostával od začínajících autorů až tři nové rukopisy denně.