Ivan Motýl: Ostrava je teď městem poezie. Mladým básníkům se tu dobře daří

Ivan Motýl
Ivan Motýl

Neúnavný organizátor kulturních událostí, básník a recitátor, spoluautor čerstvé komiksové sbírky Struska, editor básnického výboru Briketa, autor nikdy nenapsaného románu, historik, Hlučíňan a Ostravan, pábitel a nespoutaný živel Ivan Motýl byl ve Vizitce hostem Eva Lenartové.

„Miluji Ostravu nenávistnou láskou.“ Tato věta ve Vizitce s publicistou a básníkem Ivanem Motýlem sice nezazněla, ale původně zaznít měla. Když jsme se pár dnů před vysíláním sešli v kavárně, použil pro popis svého vztahu k Ostravě termín známý z rakouského literárního prostředí – Hassliebe. Myslím, že právě Hassliebe, nenávistná láska, je pro Ivana Motýla motorem a inspirací jeho viditelných počinů na ostravské kulturní scéně, důvodem proč z Ostravy odejít i proč zůstat.

Když jsem onemocněl, spolužáci mi nosili knihy

Ivana Motýla a jeho bratra, básníka Petra Motýla, rodiče přivezli do Ostravy z Klatov v roce 1973. Otec ani matka se po srpnové okupaci v roce 1968 nechovali podle představ komunistické moci, a tak si museli hledat zaměstnání jinde než v Klatovech.

Ve městě práce se jim, stejně jako tehdy řadě jiných nepřizpůsobivších se, podařilo alespoň dočasně zmizet ze zorného pole komunistické moci. Petr s Ivanem ale přesun do podivného města na řece Ostravici nesli těžce. Petr okamžitě onemocněl a strávil rok v nemocnici. Ivan začal chodit do školy v centru Ostravy, do třídy plné romských dětí.

„Mluvili mezi sebou směsicí ostravštiny a romštiny a já jim nerozuměl ani slovo. Domů jsem se vracel nešťastný. Ale nakonec jsme se spřátelili. Všimli si, že hodně čtu, a když jsem byl nemocný, nosili mi domů knihy, které cestou někde ukradli,“ usmívá se Ivan Motýl dávné vzpomínce.

Ivan je tedy Ostravan, ale také Hlučíňák. Právě na Hlučínsku jsou kořeny jeho rodu, v regionu, jehož obyvatelé byli v důsledku historických událostí donuceni několikrát měnit státní příslušnost se všemi neblahými důsledky. „Mí dědové bojovali ve wehrmachtu,“ říká Ivan Motýl. „Stále tak úplně přesně nevím, co si s tím počít,“ dodává vážně.

Hlučínské Slezsko je ostatně jedním z témat, které jej provázejí celou profesní kariéru publicisty, tématem, jež souvisí i s druhou publicistickou dominantou Ivana Motýla, sociálně vyloučenými lokalitami.

Ivan Motýl je galerista. Společně se svou ženou Elli vybudovali několik nekonformních galerijních prostor, které, zjednodušeně řečeno, opouštěli zároveň se ztrátou pocitu svobody. Nedobrovolně.

Prozatímní galerii Wurst vybudovali proto Ivan a Elli u sebe doma a k výročí Sametové revoluce chystají výstavu s jednoduchým názvem Komunismus. „Jsem zvědav,“ říká Ivan Motýl s potutelným úsměvem, „co na to řeknou naši mladí levicoví umělci, kteří žádný komunismus nezažili. Možná poteče i krev,“ konstatuje po krátkém zamyšlení. Podezřívám ho, že si to dokonce ve skrytu duše přeje, neboť za svůj názor má přece člověk bojovat.