Co je jazyk zač? Grögerová s Hiršalem ukázali, jak se jím dá bojovat proti moci, říká překladatel Ladislav Šerý

Ona – jazykově dobře vybavená překladatelka a básnířka, on – jeden z nejzručnějších básníků. Bohumila Grögerová a Josef Hiršal tvořili tandem, jehož hru a experimenty se slovy a jazykem představuje v pražském letohrádku Hvězda až do konce října výstava Setiny. Vznikla jako dárek ke stému výročí narození Grögerové a v roli spolukurátora se na její přípravě podílel i překladatel, spisovatel a v současné době také zaměstnanec Památníku národního písemnictví Ladislav Šerý.

Ladislav Šerý – Nikdy nebylo líp|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

„Grögerová a Hiršal chtěli hlavně ukázat, co je jazyk zač, protože jazyk je specifický fenomén, na základě kterého vzniká nejen literatura a dorozumívání, ale je to také nositel moci. Psaní byl jejich protest proti mocenskému žvástu,“ zdůrazňuje jejich důležitý přínos. U příležitosti výstavy proto mimo jiné znovu vychází jazykově experimentální sbírka JOB-BOJ, která se ke čtenářům poprvé dostala v roce 1968.  

Čtěte také

Angličtí autoři neustále někoho citují. Občas je to Shakespeare, občas ne, každopádně je dobré to poznat, říká překladatelka Petra Diestlerová

Text, hra s jazykem, realita a její obraz – to jsou témata, kterými se Ladislav Šerý zabývá dlouhodobě. Přeložil knihy René Daumala, Alberta Camuse či Raymonda Queneaua, na FAMU vyučuje předmět Moc obrazu, obraz moci (o jeho náplni ve Vizitce hovořil detailně) a sám je autorem pěti knih. Vedle filosofické prvotiny reflektující myšlení strukturalismu a postmoderny napsal i tři Laserové romance a román Nikdy nebylo líp, za nějž byl v roce 2017 nominován na Magnesii Literu. Jeho autorským tématem v něm mimo jiné byly vztahy mezi generačně spřízněnými lidmi. V předchozích prózách si vzal na mušku třeba kritiku nerovnosti, která se pojí s životem v současném světě.

Skrz jazyk předat svou bolest

Jedním z francouzských autorů, jehož texty Ladislav Šerý přeložil, je i avantgardní básník a divadelník Antonin Artaud (1896 – 1948). Šerého setkání s Artaudem přišlo v první polovině osmdesátých let, kdy se – ve třiadvaceti – dostal na pražskou Filosofickou fakultu. „Všichni jsme byli rádi, že můžeme studovat, vysoká škola se zkrátka hodila i kvůli vojně, a tak se tam sešli nejen studijní typy, ale i ti, kteří se zajímali o hudbu a literaturu. Jeden z těchto mládenců mě na koleji na Větrníku navedl na tuto větev ve francouzské literatuře,“ popisuje, jak se k Artaudovi, někdejšímu členu Surrealistické skupiny, dostal.  

Čtěte také

Jak na Danta? Chci čtenářům pomoci pochopit známé, ale těžké texty, říká překladatel Martin Pokorný

Zaujal jej silou výpovědí, postavením na hranici nevyslovitelného i balancováním na hranici šílenství: trpěl totiž fyzickými i psychickými problémy způsobenými zánětem mozkových blan. „Netoužil po nekonformnosti, chtěl jen skrz jazyk předat svou bolest a taky zprávu, že za jazykem je něco hlubšího.“ Šerý dodává, že do filozofické roviny jeho texty přenášeli zejména autoři jako Michel Foucault a Gilles Deleuze, pro které Artaud představoval objevitele nových možností jazyka. V důležité sbírce esejů Divadlo a jeho dvojenec z roku 1938 pak Artaud kladl důraz na práci herce, jenž by se v ideálním případě měl do role vtělit natolik, že by ve výsledku hrál sám sebe. Tahle „nota“ Šerému v současném českém divadle chybí.  

Ve Vizitce mluvil také o současné české literatuře – o rozečtené knize Sylvie Richterové, o talentu Petry Soukupové či Daniela Hradeckého – a také o výrazném zástupci filozofického románu Milanu Kunderovi, na němž si cení čtenářsky vděčného stylu, který však nepodléhá konvencím ani touze po přílišném experimentu.