Angličtí autoři neustále někoho citují. Občas je to Shakespeare, občas ne, každopádně je dobré to poznat, říká překladatelka Petra Diestlerová

Ráda čte „závažné“ romány, protože ji zajímá, jak s překladem pracují její kolegové. Odpočine si u české tvorby – přes léto by se ráda pustila do knihy Dům bez zrcadel od Ivy Pekárkové – a také u detektivek, fantasy anebo literatury pro dospívající čtenáře. Sama kromě současné angloamerické prózy překládá i populárně-naučné knížky, nerada by se však pouštěla například do publikací s větším množstvím technických detailů. „Stálo by mě to spoustu energie a ani bych si nebyla jistá, jestli bych to udělala dobře,“ říká překladatelka Petra Diestlerová.

Čtěte také

Detaily každodenního života alžbětinské doby mě fascinovaly. Poznáme přes ně i to, že dnes žijeme v lepší civilizaci, říká anglista Martin Hilský

Čestným uznáním ocenila porota Ceny Josefa Jungmanna její překlad románu Davida Mitchella Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, stejné uznání získala i o dva roky později za překlad Dickensova Davida Copperfielda. Nominaci si několikrát vysloužila i v soutěži Zlatá stuha – naposledy letos za překlad knihy Chyba není konec světa v kategorii naučné literatury. Jejím aktuálním počinem na poli beletrie je překlad románu indické spisovatelky Deepy Anappary Dokud vás nenajdeme, v němž autorka zaostřila na téma, kterému se jako novinářka dlouhodobě věnovala: mizení a zneužívání dětí v indických slumech. „Je to velmi dobře napsaný román, autorka nespadla do pasti postkoloniální literatury, která někdy dokáže vytvořit sentimentální kýč. Přestože postavy tu žijí v hrozných podmínkách, jsou šťastné, spokojené a mají touhy, které se jim daří naplňovat,“ vysvětluje překladatelka. Chválí také výběr vypravěče, jímž je devítiletý kluk, který ve svých teoriích o mizení dětí neopomene ani tu o tajemném džinovi z láhve.

Redigovat text? Nenahraditelná zkušenost

Jazyky byly pro Petru Diestlerovou odmala jasná volba. Nelákal ji žádný z dětských kroužků, doma v Děčíně začala raději chodit na němčinu – k učitelce, která svou přísností dohnala k slzám nejednoho dospělého. Na Univerzitě Karlově později vystudovala tlumočnictví a překladatelství angličtiny a francouzštiny, přičemž druhý jazyk rychle ustoupil do pozadí, protože na začátku 90. let byla daleko větší poptávka po angličtině.

Čtěte také

Otevírá zakázaná témata a nevidí věci černobíle. To se mi na něm líbí, říká o Sorrentinově románu překladatelka Alice Flemrová

Překladatelské semináře si Petra Diestlerová z nabídky fakulty vyzobávala, jak mohla, dnes si ale myslí, že speciální studium pro umělecký překlad potřeba není. Důležité je mít cit pro jazyk, pečlivost a také zvědavost, která překladatele dovede k pečlivému vyhledávání a ověřování nejasných výrazů, reálií či odkazů. „Angličtí autoři neustále někoho citují, občas je to Shakespeare, ale občas taky ne. A je dobré poznat, o co jde,“ říká překladatelka, která autorské ambice nemá. Chybí jí prý schopnost fabulace a nad to ji větší radost dělá, když se může ponořit do původního textu a převést ho do češtiny tak, aby držel pohromadě a působil dobře.

Ve Vizitce mluvila také o své praxi nakladatelské redaktorky, která ji živí. V oboru působí už pětadvacet let. „Měla jsem tehdy nabídku jít učit literární vědu na univerzitu do Ústí nad Labem. Myslela jsem si, že budu vědec, ale nakonec jsem se rozhodla pro Prahu a jsem za to rozhodnutí ráda.“ Postupně se naučila, jak připravit knihu k vydání, jak zadat překlad a jak redigovat text druhého překladatele. Tato zkušenost je podle ní nenahraditelná.