Ten pocit byl nepopsatelný. Překladatel Petr Vidlák mluví o prvním i dalším setkání s texty Olgy Tokarczukové
Nijak vznešený jazyk, zato příjemně neobvyklá přirovnání, která překladatele nutí hledat alternativy – tak popisuje výrazivo slavné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové její dvorní překladatel do češtiny Petr Vidlák. Nobelistka Tokarczuková měla být hlavním hostem zrušeného veletrhu Svět knihy, diskuse o polské literatuře ale toto jaro na úbytě nezajde – Petr Vidlák byl totiž hostem Markéty Kaňkové ve vltavské Vizitce.
Psal se rok 1999, když se Petr Vidlák, rodák z Karvinska a absolvent katedry slavistiky na Ostravské univerzitě, poprvé setkal s psaním tehdy sedmatřicetileté Olgy Tokarczukové. Přes básnířku a překladatelku Renatu Putzlacher se k němu dostal metafyzický román Pravěk a jiné časy, kterým se v Polsku i v zahraničí proslavila. Petr Vidlák ho přeložil – a tak se z něj stal překladatel.
Kniha jej ale zároveň hluboce zasáhla. „Pocit, který jsem při čtení zažíval, je skoro nepopsatelný. Postavy mi přišly natolik blízké, že jsem se stal součástí vyprávění. Navázal jsem s příběhem vztah, který mi umožnil převést knihu do češtiny,“ řekl ve Vizitce. I s „Pravěkem“ přeložil Petr Vidlák celkem osm knížek polské autorky. Ta prozatím poslední, Bizarní povídky, vyšla před několika měsíci. A ve Vidlákově srdci se rozhořel pocit déjà vu.
„Povídky pro mě byly přelomové v tom smyslu, že po dvaceti letech jsem k dílu Olgy Tokarczukové zase našel vztah. Nechci říct, že to, co bylo před tím, nemělo hodnotu, ale považoval jsem to spíš za řemeslnou tvorbu. Poslední kniha byla jiná. Lišila se vyspělostí, shrnovala autorčino předchozí snažení o výpověď o současném světě,“ vysvětluje s tím, že právě schopnost napsat neobyčejný, vycizelovaný příběh o obyčejných věcech kolem nás bylo to, co ho na psaní autorky nejvíce přitahovalo.
Chuť Poláků jít dopředu
Olga Tokarczuková je žena, která se distancuje od polského politického i společenského mainstreamu, vyjadřuje se k němu kriticky a staví se na stranu menšin, čímž část společnosti provokuje. Odpůrci pak podle Vidláka její texty nečtou, pouze ji samotnou zpochybňují. Petr Vidlák ve Vizitce popsal polské literární tendence – témata spojená s centrem a periferií, venkovem, folklorem, ale i emancipací a ztrátou víry. Důkladněji než tamní současnou literaturu však sleduje dění v polské společnosti, která ho detailně začala zajímat až na prahu dospělosti, kdy si uvědomil, kolik zajímavostí se ukrývá v zemi rozpínající se jen pár kilometrů za jeho domovem.
„Polsko devadesátých let bylo úplně jiné než my, působilo na mě jako země s velkou energií. Města tam byla chudá, zaostalá, ale já už tehdy cítil chuť Poláků jít dopředu, něco vybudovat a nezabývat se minulostí. Tyhle snahy vrcholí v dnešní době. Poláci mají ve svém nacionalismu vizi, která je přivedla k bohatství. Ta země je hospodářsky i společensky mnohem dál než my,“ míní.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Petr Vidlák mluví o tom, proč si myslí, že román Běguni není nejlepším dílem Olgy Tokarczukové, o tom, jaké polské filmaře preferuje, proč má rád romanopisce Witolda Gombrowicze a proč se se ženou rozhodli založit školu, v níž vedou děti ke kritickému myšlení.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
