Citlivé poselství art brut
Výstava, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu, může pro nezasvěceného, leč vstřícného a oduševnělého návštěvníka znamenat jakousi výhybku na jeho cestě za výtvarnou kulturou. Ne však směrem k současným samoúčelným výtvarným konceptům, zaštítěným nadnárodními kurátorskými idejemi, přesvědčujícími diváky stále znovu o smyslu "generačních reflexí změn stavu současného světa".
Díla skrývající se pod označením art brut nás mohou naopak navrátit k pozapomenuté podstatě umění, k bezelstné tvůrčí spontánnosti a nevykalkulované autorské výpovědi. Tyto kvality, jasnozřivě objevované už Josefem Čapkem v jeho kapitolách o "nejskromnějším umění", byly po 2. světové válce zúročeny v teoretických názorech, jakož i ve vlastní tvorbě jednoho z velkých hybatelů světového umění, malíře, tvůrce objektů a sběratele Jeana Dubuffeta. Právě on se stal autorem pojmu art brut (v češtině je nahrazován výrazem umění v surovém stavu), který vymezil jako spontánní tvorbu dětí, duševně nemocných, ale i vězňů (připomeňme zde tvorbu našeho Aléna Diviše) a lidí žijících ve stavu sociálního útlaku. V takových tvůrčích východiscích pak spatřoval zdroj poznání, ke kterému profesionální umění zpravidla nemůže dospět.
V rozporuplném světě druhé poloviny 20. století se pojem art brut konstituoval a - jakkoli dlouho stál stranou pozornosti - změnil se nakonec v klíčový fenomén umění a předmět intenzivní sbírkotvorné činnosti zasvěcených. Jednu z nejvýznamnějších a nejucelenějších kolekcí vytvořil během posledního čtvrtstoletí francouzský filmař Bruno Decharme; vztah k předmětu svého zájmu si vytvářel pozvolna. Prvotním impulsem mu bylo uhranutí surrealismem, psychoanalýzou a automatickou tvorbou. A právě reprezentativní výběr z jeho sbírky, zahrnující zhruba tři stovky děl od sta tvůrců, je v Praze k vidění až do 10. září.
Umělci zastoupení na výstavě nenapodobují profesionální umění, daleko více než jím jsou "dotčeni" vezdejším světem, s nímž jejich mysl nekoresponduje tak přirozeně, ale ani tak povrchně jako mysl většiny z nás. Právě dnešní, postmoderní společnost si ze své podstaty nemůže dovolit zpochybňovat pravdivost jejich výrazu, nezprostředkovaného vjemu fyzického i duchovního světa, jenž je obklopuje. Ostatně zde nejde jen o umění, ale i o svébytný způsob uvažování a myšlení, naplňující obsah paradoxu o "moudrých bláznech". Spolu s nimi se prostřednictvím výstavy ocitáme v jakémsi průniku umění a života, v němž mnozí z těchto "bezejmenných" umělců žijí uzavřeni uprostřed vlastní, hermetické mytologie. Zde se pak naplno projevuje jejich fascinace systémem a logikou, tedy právě hodnotami, jichž se jim ve vlastním životě nedostávalo.
Závěrem se zmiňme o kurátorském uchopení výstavy: společné úsilí Terezie Zemánkové, Barbary Šafářové a Marie Rakušanové se jeví být k zastoupeným autorům co nejvstřícnější. Je snad až výjimečné, a to skrze přiznání nároků, jež zde vznášejí subjektivita a asociativnost. Nabízená cesta výstavou, odvíjející se od Paralelních světů skrze Proměny těla až k Vnitřním hlasům, nás spíše než k deskripcím a shrnujícím soudům přivádí k přirozené citové univerzalitě tohoto umění, vzpírajícího se definicím.
