Čínské umění. Kulturní diplomacie, nebo propaganda?

Čínské umění
Čínské umění

Ambice Čínské lidové republiky stát se světovou ekonomickou a politickou velmocí, včetně její expanze do evropského postkomunistického prostoru, nelze přehlédnout. Jedním z prostředků, které by jí měly uvedenou pozici zajistit, je tzv. kulturní diplomacie, jejíž projevy jsou v posledních letech výrazně patrné také v českém prostředí.

Nejen o jasné hranici mezi kulturní výměnou a propagandou hovoří Michaela Vrchotová se sinology Olgou Lomovou a Ondřejem Klimešem, autory nedávno vydané kolektivní monografie nazvané Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace.

„Válka o mysl lidí“

„Od počátku své existence stojí Čínská lidová republika na dvou pilířích moci. Jedním je armáda, tedy potlačovatelský aparát, a tím druhým myšlení a cítění lidí. Od roku 1949 je velký důraz kladen na ideovou výchovu a převýchovné procesy.

Plakát poklady staré Číny (Pražský hrad)

To vše je zabaleno do konceptu ‚válka o mysl lidí‘,“ vysvětluje profesorka Olga Lomová a editor knihy Ondřej Klimeš doplňuje, že právě kulturní diplomacie je jako propagandistická technika jedním z důležitých nástrojů komunistické strany Číny, která ji na rozdíl od Evropy chápe jako vlivovou záležitost. Zároveň připomíná, že vedení Číny věnuje na zahraniční propagandu obrovské prostředky, v míře nesrovnatelně větší než všechny ostatní státy světa.

Přátelé Číny

Čínská kulturní diplomacie je v zahraničí realizována také díky formálně nezávislým místním aktérům, tzv. přátelům Číny, kteří jsou ve skutečnosti velmi úzce zapojeni do čínského politického systému a jak Ondřej Klimeš zdůrazňuje, „jsou úkolováni a kontrolováni centrálním čínským politickým aparátem“. V domácím prostředí je v této oblasti nejviditelnější Smíšená komora česko-čínské vzájemné spolupráce, jež má podle profesorky Lomové „velmi spletité pozadí (…), od počátku je personálně propojena s firmou Home Credit“, společností ze skupiny PFF Petra Kellnera, jež se před několika málo dny ucházela o pozici hlavního partnera Univerzity Karlovy.

Uvedená komora na sebe deleguje celou řadu kulturních projektů a dokladem jsou mj. také dvě výstavy čínského umění, které se v nedávné minulosti konaly na Pražském hradě. Jejich načasování Lomová dává do souvislosti „s pověstným restartem vztahů České republiky a ČLR“ a obě výstavy podle ní lze nahlížet jako předehru k obratu v politice Česka, který vyvrcholil na jaře 2016 Si Ťin-pchingovou návštěvou v Praze a podpisem strategického partnerství mezi oběma zeměmi, kdy jsme se podle sinoložky „zřekli naší politiky ochrany lidských práv“.

Neodepsat skutečnou čínskou kulturu – obdivuhodnou součást světového dědictví

„Průměrnost výstav (Peking–Praha: Nový pohled na současné čínské umění a Poklady staré Číny, pozn. red.) a krkolomná rétorika čínské propagandy převládající v textech doprovázejících výstavy nemohly přesvědčivě prezentovat Čínu jako kulturní velmoc. Dryáčnické přehánění ať ve vztahu k originalitě čínského moderního umění, nebo k hodnotám starobylé čínské civilizace, nemohlo ani působit věrohodně, ani podnítit výměnu názorů a hlubší zájem o čínskou kulturu,“ popisuje v knize profesorka čínské literatury Olga Lomová, která se o čínské umění a kulturu zajímá celý život a v pořadu Reflexe: Vizuální umění! k tomu dodává: „Je to pro nás velmi citlivé téma. Nechceme být ve službách čínské politiky. Měli bychom si to uvědomovat a měli bychom tomu vzdorovat, abychom v situaci, která je v poslední době velmi napjatá, neodepsali čínskou kulturu, jež je důležitou a obdivuhodnou součástí světového kulturního dědictví.“