Christo Bojčev: Orchestr Titanic

Divadlo Bez zábradlí uvedlo 16. října hru bulharského dramatika Christo Bojčeva, se kterým se český divák mohl poprvé setkat v Léblově inscenaci Plukovníka Ptáka v roce 1998.

Christo Bojčev situuje svou hru Orchestr Titanic do zapadlého venkovského nádraží, kde nestaví žádné vlaky a kudy co chvíli projíždějí mezinárodní expresy. Bývalé, už nefunkční nádražíčko zabydlel svéráznými figurkami ze dna společnosti. Vlastně bezdomovci. Jenže Bojčevovi outsideři zastupují určitou společenskou vrstvu. Jsou to lidé, kteří si ještě pamatují své šťastnější minulé chvíle. Na okraji se ocitli v podobné době, jako by byli odmrštění nedávno zažitou sociální smrští. A nemůžeme je ani chápat jako ty druhé, kteří k nám nepatří. Bojčev je ukazuje jako gros společnosti. Je zajímavé, že podobné motivy nalezneme i ve hrách dalších dramatiků z postkomunistických zemí. Jednoho dne na nádraží přece jenom jeden vlak zastaví. Vypadne z něj bedna, z níž vystoupí iluzionista Harry. Skrze tuto postavu pak nabízí autor svým outsiderům iluzi úniku z bezvýchodné reality. Harry obyvatelům nádraží vykouzlí jízdenku na vlak, iluzi vykoupení a spásy, iluzi, která má být reálnější skutečností, než život sám. Protože je tato situace dramaticky neřešitelná - vždyť žádný vlak tu stejně nezastaví, tak k čemu je jízdenka? - odčaruje nakonec Bojčev všechny postavy, vyjma jediné, které se veškerý předchozí děj zdál. Ale kdo to je? A proč zrovna tato postava se stala nositelem významu, to zůstává autorem nedopovězeno. Stejně tak se nedozvíme, jaká byla východiska ostatních odčarovaných postav - Luka, Meta a Ljubky. Iluzivní únik je chatrný konec osudu jevištní postavy.

V Divadle Bez zábradlí si se zmateným textem nijak radikálně neporadili. Tvrdošíjně tlumočili poselství autora, místo aby se pokusili tomuto pall-mallu vtisknout nějaký konkrétní výklad. Zcela zde selhala dramaturgie. A režie zůstala stejně holá a pustá jako scénografie. Pod obojím je jako tvůrce podepsán scénograf Jozef Ciller. Jediné spasení by mohl divák hledat u hereckého pojetí. Ale i tato spása se proměňuje v iluzi. Orchestru Divadla Bez zábradlí to neladí a herecký koncert se nekoná. Herci jsou příliš zabydleni ve svých stereotypech. Situační vtipy monotónně vrcholí vždy u principála souboru Karla Heřmánka. Občas herci příliš přitlačí na sprostá slova. Ta k Bojčevovým outsiderům bezesporu patří. Herci se ale spíše spoléhají na jejich rychlý účin u publika, než aby jimi charakterizovali drsný svět svých postav.

Nejpodstatnější slabinou celé inscenace se mi ale jeví celková povolenost, pokleslost a absence energie, která by překročila rampu mezi jevištěm a hledištěm. Pokud z jeviště na chvilku nějaká energie opravdu proudí, pak je to z nahrávky Beethovenovy Ódy na radost, která je v inscenaci použita. Hymna Evropské unie zazní v představení i symbolicky - a trochu nepatřičně. Jako životní a tvůrčí vzmach. A bylo by lživé se domnívat, že tato energie je nesena mohutností symfonického orchestru v použité nahrávce. Je především dána tvůrčím vzmachem Beethovenovým. Inscenátoři v Divadle Bez zábradlí si tak bezděčně sami nastavili zrcadlo. A v jeho odlesku věru nezazářili.