Chrám Boží

Ještě jeden biblický obraz buduje důstojnost člověka, obraz chrámu, jako místa, kde se protíná božské s lidským, kde se setkává bezčasnost s časností, věčné a stávající.

Ve starověku byl chrám především místem, kde sídlili bohové, chrám byl rovněž symbolem kosmu, kde v egyptských chrámech podlaha znázorňovala zemi a strop nebe. Ostatně i v našich katolických kostelích jsou občas na stropě vyvedeny hvězdy, chrám je tak do určité míry možno chápat jako model světa.

I židovský Šalamounův a později Herodův chrám byly postaveny tak, že vodorovná osa chrámu byla uspořádána ve stejném pořádku, jak je uspořádána vertikální osa kosmu, hned u vstupu jsou „moře“ určená k omývání a nejvíce vzadu je velesvatyně. Pokud bychom tedy chrám vztyčili či napřímili o devadesát stupňů, mohl by posloužit jako model vesmíru, s moři a zemí dole a nebem velesvatyně nahoře.

Ovšem pokud je kamenný chrám místem, kde přebývá Bůh, kde se protíná vertikála s horizontálou, je chrámem také celá příroda. Příroda proto není jevištěm, na kterém se odehrává náš zápas o spásu, příroda je chrámem, svatostánkem, kde sídlí Bůh, ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme. Svět je tedy místem Boží přítomnosti – což má mimochodem obrovský vliv na ochranu přírody a celou environmentální etiku.

Zcela jinak se totiž chováme venku a zcela jinak když vstoupíme i jako zevlující turisté do přítmí chrámu, do místa, kde jako ateističtí zvědavci cítíme, že nejsme úplně doma, kde jsme jak hosté, jak bychom přišli na návštěvu a nevíme úplně přesně, jak se chovat. Z návštěvy chrámu si ateistický poutník odnáší pocit, že jej postavilo mnoho lidí s nejasnou, ale silnou vizí.

Klenba Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha|foto: Jana Šustová

Věřící člověk má uvnitř podobný pocit úcty, ale na rozdíl od turisty ví, že je zde doma, že chrám je místem, kde je svým způsobem člověk víc doma než u sebe v bytě. Podobný pocit přebývání v tom, co je mého Otce, může mít věřící člověk v kamenném chrámu i v chrámu přírody, ve vesmíru jako takovém. Kosmos jako svatostánek, místo Božího přebývání. Není žádné „venku“, všude v tomto vesmíru jsme uvnitř chrámu. Pocit úcty, vědomí že jsme v kostele, by nás měl provázet nejen zde na Zemi, nýbrž i na všech budoucích mezigalaktických cestách.

Roger Scruton v environmentální souvislosti připomíná, že „Bůh bude přebývat uprostřed nás, pouze tehdy, když my budeme rovněž zde přebývat, a že přebývání neznamená konzumování země či její ničení, nýbrž zachovávání, tak abychom ji uchovali jako svatyni jak pro Boha, tak pro člověka.“[1]

Věc má ovšem ještě jeden rozměr. Člověk sám je chrámem Božím, a co platí pro chrámy kamenné a co pro chrám přírody, platí i pro nás. I člověk sám je tedy místem, ve kterém se protíná bezčasnost s časností, horizontála s vertikálou, člověk sám je svatostánkem.

Jsi chrám, ve kterém bydlím, říká člověku Bůh.

Na příbězích záleží. Člověk, vnímající sám sebe jako nezamýšlený produkt evoluční náhody, věc ve světě věcí nebo naopak jako chrám Boží, bytost se zadáním být obrazem Božím, místem, kde přebývá Bůh a s velikou odpovědností za svět povedou k různým příběhům, různým jednáním. Ideje mají své následky.

[1] Scruton, R., (2012) The Face of God. The Gifford Lecturers 2010. Continuum. London, New York.