Cenu za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku získal Vladimír Medek

V projevu předsedy poroty Ceny Josefa Jungmanna, Václava Jamka, bylo o díle mimo jiné řečeno: „Monumentální dílo, oceněné po svém vydání v roce 1991 národní cenou za literaturu, je románem zrání. Zároveň je dílem v principu lyrickým: epická konstrukce, tvořená několika příběhy – z nichž jeden je příběhem s tajemstvím – slouží v zásadě jako technicky nezbytná, významově však nepříliš důležitá podpůrná stavba nesoucí to zásadní, totiž lyrické obrazy, v podstatě statické evokace vypravěčových vzpomínek a představ o byvších časech, o někdejší lidské soudržnosti, o opravdovosti života v tvrdé práci i jakési bytostné vroucnosti. Autorova próza je výrazně smyslová, text překypuje vizuálními vjemy, doslova obrazy malovanými do nejmenšího detailu v široké škále barevných valérů, někdy rozvíjenými až ornamentálně, ale také vjemy hudebními a dalšími. Tuto smyslovou nasycenost textu, vyžadující od překladatele mimořádně bohatou slovní zásobu a přesný cit pro jemná odstínění, zvládá Vladimír Medek virtuózně.“

Ta kniha v originálu má přes šest set stran, to samo o sobě říká všechno. A navíc, Molina dokáže udělat jednu větu, která začne na jedné stránce a skončí o tři strany později. Už to je hodně zlé.
Vladimír Medek

Také Vladimír Medek potvrzuje mnohovrstevnost díla, v němž se vzpomínky střídají s milostným románem, vnímání a vyprávění jedince se prolíná s událostmi ze španělských dějin. „Ta kniha v originálu má přes šest set stran, to samo o sobě říká všechno,“ naznačuje Vladimír Medek náročnost překladatelské práce. „A navíc, Molina dokáže udělat jednu větu, která začne na jedné stránce a skončí o tři strany později. Už to je hodně zlé. Navíc, problematika, kterou to pokrývá, je hodně široká, na jednu stranu jsou to dějiny Španělska, na jednu stranu je to příběh venkova a fantasticky rychlého vývoje, který tam proběhl od pověr a bludů po nejmodernější techniku, a dopad, který to mělo na lidi. Současně je to příběh mladého člověka, jeho vývoj z chlapce v muže, a zároveň je to úžasný milostný román. Má to šest set stránek a čte se to jedním dechem.“

Obec překladatelů oceňovala, Vltava vysílala

Další uznání a pocty byly předány při slavnostním večeru v pražském Goethe Institutu. Zde je jejich výčet doplněn citací z doporučení poroty, která rozhodovala ve složení: Dagmar Hartlová, Petra Martínková, Ladislav Nagy, Blanka Stárková, Magdaléna Štulcová a za předsednictví Václava Jamka.

Stipendium Hany Žantovské získal Robert Roreitner na překlad Pindarových Pýthijských zpěvů z klasické řečtiny (knihu vydá Academia). Do Síně slávy byla uvedena anglistka Jarmila Emmerová.

Tvůrčí ocenění získaly: Lenka Bukovská, Mariana Fisher za překlad z hebrejštiny: David Grossman – Přijde kůň do baru (vyd. Mladá fronta)

„Krutá životní bilance napohled špatného, ale záludného stand-up komika, falešného baviče, vyprávěná ústy jeho kdysi ztraceného přítele, představuje pro překladatele náročnou výzvu. Text plyne rychle kupředu, stejně jako bavičovo vystoupení je dynamický, hutný, propadá se do útlumu a znovu graduje; je plný vtipů, slovních hříček, ale také dobových a lokálních narážek, s nimiž nutně souvisí i četná kulturní specifika. Překlad je mimořádné vtipný a nápaditý, skvěle převádí tragikomiku díla včetně jazykových nástrah, dobře také chápe a českému čtenáři přibližuje reálie i kulturní narážky.“

Šárka Grauová za překlad z portugalštiny: Lima Barreto – Smutný konec Policarpa Quaresmy (vyd. Triáda)

„Nový překlad stěžejního díla brazilského premodernismu nápaditě a s jistotou řeší množství interpretačních i stylistických nedostatků staršího překladu. Jeho hlavní předností je na jedné straně přesnost, na druhé straně mnohem větší plynulost, přirozenost a expresivita. Překladatelka výborně zachytila stylistické odstíny a pestrost autorova literárního jazyka. Využívá k tomu nejbohatší možnosti češtiny, střídá polohu neutrální s hovorovou či poetickou a vyniká mnohovrstevným lexikem zahrnujícím odborné, slangové, archaické i jinak zabarvené výrazy, díky nimž ožívá atmosféra daného místa i času.“

Kateřina Hilská za překlad z angličtiny: Jane Austenová – Rozum a cit (vyd. Slovart) 

„Klasickému románu anglické literatury, komornímu dílu nesenému syntakticky košatou strukturou rozhovorů i vztahů dala překladatelka českou podobu kongeniální. Dodala mu zároveň patinu i nadčasovost, zachovala maximum z bohatství stylistických i významových detailů, aniž přitom ubrala na moderním vyznění. Zdánlivě nekonečně, salonně vybroušené i vypointované konverzace věnované takřka výhradně sňatkům a majetkům se v jejím věrném podání čtou doslova jedním dechem.“

Kateřina Šimová za překlad z ruštiny: Michail Osorgin – Příběh jedné moskevské ulice (vyd. Prostor)

„Jde o rodinnou kroniku z let 1914–1920 sledující osudy obyvatel jednoho moskevského domu a odrážející střet ruské inteligence s první světovou válkou, revolucemi a jejich následky. Román je psán klasickým vyprávěcím způsobem ve spisovném jazyce s občasnými hovorovými prvky, dialogy jsou vedeny v běžném hovorovém stylu s ojedinělými prvky slangu. Vnějšková jednoduchostí je však prostoupena magičností a skrývanou emocionalitou. Tento nenápadný, avšak osobitý a působivý styl vystihla překladatelka výtečně a s velkou citlivostí.

Lada Weissová za překlad z portugalštiny: José Saramago – Putování jednoho slona (vyd. Albatros Plus)

„Román líčící burleskní putování darovaného slona od jednoho panovnického dvora k druhému je prostoupen poťouchlou ironií, která čtenáře naplňuje bezprostředním veselím. Jazykově nápaditý překlad duchem plně vystihuje naladění originálu. Čeština nedrhne, ba je šťavnatá a od původního textu se s lehkostí odpichuje k vlastním piruetám, román je adekvátně přetlumočen v nejlepším smyslu toho slova.“

Mimořádnou tvůrčí odměnu udělila porota Miloslavu Uličnému za překlad ze španělštiny: Pražské romancero (vyd. Argo)

„Překladatel se zabývá básnictvím španělského středověku a renesance více než čtyřicet let, naše povědomí o španělské hrdinské epice a jejích lyrickoepických fragmentech v romancích rozvíjí soustavně na vysoce kvalifikované úrovni. Nový překlad přináší stovku romancí z pražského konvolutu volných, bohatě ilustrovaných „kramářských“ tisků ze 16. století, uložených v pražské Národní knihovně. Uličný řeší novým způsobem starý spor týkající se prozodických problémů s převodem veršů, zdůvodňuje, proč nemůže být českým ekvivalentem většinově průběžný rým, nýbrž mix rýmů a asonancí. Svěží a dynamický ráz jeho českých veršů jeho volbu přesvědčivě prověřuje. Předností díla je také překladatelova obsažná studie, která knihu doprovází.“