Býval svět jako květ. Osudy Jarmily Emmerové

Když se mám rozpomínat na svoje dětství, tak mne napadla parafráze písničky „bejvávalo, bejvávalo, dobře,“ a já bych to upravila na verzi „za mého dětství bejval svět jako květ“.

Takto poeticky začíná své vzpomínání překladatelka z angličtiny a vysokoškolská učitelka Jarmila Emmerová.

Své „nádherné dětství“ prožila v jednom z domů v pražské čtvrti Baba, jejíž unikátní funkcionalistickou architekturu tvořili významní stavitelé ve 30. letech minulého století. Vilu, kterou se svojí rodinou obývá Jarmila Emmerová dodnes, vystavěl na zakázku jejího tatínka a díky podílu z dědictví po strýčkovi z Ameriky architekt Pavel Janák. Krásný prostor plný světla považuje vypravěčka za jeden z pozitivních vlivů na její „slunnou“, převážně optimisticky naladěnou povahu.

I když se rodina se dvěma děvčátky a prarodiči usadila v atraktivní pražské vile, nálepku „buržoazního původu“ k ní přičinil až totalitní režim vládnoucí v tehdejším Československu po roce 1948. To se tehdy ještě ne dvacetiletá Jarmila Emmerová chystala ke studiu na vysoké škole. Ve svých vzpomínkách se ale předtím s láskou vrací k počátkům svého vzdělávání, milá slova nachází pro svoji první učitelku, jejíž učební metoda zajistila nejen dostatečnou znalost všem školákům, ale také rovnost mezi dětmi z jakkoliv bohatých, anebo chudých, poměrů.

Tento „vyvážený“ pohled a vnímavost vůči prostředí se vypravěčce hodil i v protektorátním období. Jak nenápadně vzdorovali, a přes všechno studentům sdělovali podstatné hodnoty, středoškolští učitelé, na to vypravěčka vzpomíná ve druhé části Osudů. V dalším pokračování se vypravěčka ohlíží za svým vysokoškolským studiem. Hlásila se na germanistiku a francouzštinu, ale dva imperialistické jazyky studovat v totalitním státě nemohla, ostatně ani na germanistiku a ruštinu přijata nebyla. Tehdy zasáhla do života Jarmily Emmerové jedna z „osudových náhod“. Když se na filozofickou fakultu vypravila zjistit důvody nepřijetí, potkala profesora Vančuru, který jí nabídl studium angličtiny. Vzdělání chtivá dívka bez rozmýšlení přijala a v závěru třetí části uvádí:

Anglicky jsem tehdy neuměla jediné slovo a literární vědu jsem studovat nechtěla.

Mottem Jarmily Emmerové by také mohlo být: „počkejte, já vám ukážu“. A ukázala, anglistiku vystudovala, stala se redaktorkou a první zaměstnání našla v „nakladatelství s dlouhým názvem“, SNKLHU. Ale životním údělem se pro ni stal post vysokoškolské učitelky, nejdříve na FF UK, později na katedře překladatelství a tlumočnictví téže fakulty. Dlouhá řada žáků, oceňovaných úspěšných a respektovaných překladatelů, kteří svoji oblíbenou učitelku dodnes vyhledávají, je jednoznačnou vizitkou. Podobně jako další poslání – překladatelské. Na toto téma by mohla Jarmila Emmerová vzpomínat dlouho, zmiňuje alespoň přátelství s Josefem Škvoreckým, oblíbené překlady knih Raye Bradburyho, „pokrývačskou“ éru v době normalizace i práci v Obci překladatelů po roce 1989.

Připravila: Milena M. Marešová
Technická spolupráce: Jiří Benák

Natočeno v roce 2017.