Blázen

23. únor 2006

Stalo se něco, co ještě nepamatuju: Do nepříliš početného okruhu mých blízkých a známých v uplynulém roce pětkrát vstoupila sebevražda: Jedna žena a čtyři muži. Hledám příčiny, hledám společného jmenovatele. Všichni byli velice inteligentní. Všem doba po převratu dala pro ně dosud nepoznané možnosti i smysl života. Muži zralí, v rozmezí 40 až 55 let. Žena - matka tří dětí. Kde se vzalo tolik úzkosti, která vkládá do ruky zbraň, nebo váže smyčku na provaze, nebo vrhá člověka z okna?

Copak psychiatři, ti to vyřídí slovy, že zranění jejich duše začalo být neslučitelné s jejich životem. Má snad sebevražda stejně málo vyzpytatelný původ jako rakovina? Nebo řádí snad kromě řádné osudové smrti ještě jedna kosatá hrbatá soukromá, nenápadně uložená v koutku našeho šatníku? A tak našinec - promiňte ten výraz - nemůže nepřemýšlet, co tu patologickou úzkost vyvolává a proč a jak se šíří. S poznáním, že když z veškeré svobody vy nemáte jiných rozhodnutí, než pro koho nebo čemu budete otročit, že tím jste sami viníky svého útlaku? Mnoho radosti také požírá jalový manažerismus, ta stále početnější skupina lidí, která přeceňuje své schopnosti i svou důležitost a logaritmickým šíbrem tuposti pozvolna udeptává vaši životní fantazii až na mez totalitní apatie. Na druhém místě možná stojí vzývaný lepý strom ekonomie, na němž - snad aby ještě lépe táhl vzhůru - osekávají všechny výhonky, které nenesou okamžitý zisk - a ony jsou to ty vaše. Přitom na třetím místě obkličuje nás ze všech stran, abychom zejména dbali svého prospěchu a sami byli strůjci jen svého vlastního štěstí.

Už filosof Hegel kritizoval člověka moderní doby, že propadá lhostejnosti soukromého života. Svoboda jednotlivce je hodnota vysoká, ale nemá se stát hodnotou úplně nejvyšší. Protože pak se takový útěk do soukromí stává projevem občanské nestatečnosti, v němž Hegel vidí univerzální ponížení. Člověk dobrovolně opouští veřejný prostor, jehož sociální vazby nejprve zneužijí politici pro svůj plán a svůj prospěch a posléze jej i fyzicky různou formou výsadních a majetnických práv začnou okupovat jejich lidé. A tak se člověk nenápadně - a svobodně - stává poddaným jejich prosperity, ač je stále ujišťován, že uspokojuje vlastní potřeby. Ale jaké jsou vaše potřeby? Chybí vám větve a suky, o něž byste opřeli vlastní žebřík k víře nebo k citu solidarity, k úsměvu nad hemžením.

Ale zkuste o tom mluvit na veřejné schůzi u vás v obci nebo v práci - že sice nevíte přesně, věda ani psychiatři to nepotvrdili, ale za jistých okolností, když i doma ze všech koutů začne vanout chlad, to v souhrnu vskutku může být neslučitelné se životem! Označí vás za blázna, jenž už sám činí náves dosti poetickou - a to by přeci mohlo stačit.

Pak možná otevíráte svůj šatník a zkoumáte, jestli v koutku pod složeným maturitním sakem se nekrčí i ona. Kéž vždy objevíte jen svého starého motýlka jako symbol jara a nového letu jako za mlada. Za jakéhokoliv počasí.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.