Björk na cestě k jádru

13. říjen 2004

Islandská zpěvačka a skladatelka Björk se na rozdíl od jiných hudebníků, patřících mezi špičku světové populární hudby, nespoléhá na již osvědčené postupy. Každé její řadové album nese výrazný punc originality a podstatně se liší od předchozího - počínaje Debutem (1993), který bývalou zpěvačku klubové party Sugarcubes prvně představil "sólo", přes Post (1995) a Homogenic (1997), až po Vespertine (2001), nahrávku nazývanou některými kritiky "první deskou 21. století". A protože každé nové album někdejší islandské dětské hvězdičky do jisté míry naznačuje, kam se progresivní část pop-music vydá v nejbližším období, je docela dobře možné, že se v žánru písně brzy dočkáme převratných změn - ať už ve fázi tvorby skladby nebo její interpretace.

Své páté album Medúlla totiž Björk natočila se záměrem vyhnout se pro tentokrát doprovodu obvyklých hudebních nástrojů. Je to přirozený vývoj, nastartovaný už albem Vespertine, které však přece jen silně poznamenaly smyčce či harfa Zeeny Parkinsové. Medúlla je v tomto ohledu radikálnější - jde o album s doprovodem lidských hlasů, mnohdy všelijak elektronicky upravených a přetvořených. Osvětluje se tak i název alba: medúlla je latinsky jádro nebo dřeň. A Björk se své novince vskutku vydala k samotnému jádru písní: nahrávky ve studiu údajně tak dlouho zbavovala již natočených partů jednotlivých nástrojů, až jí zbyly jen hlasy, zpěv. A tak vznikla deska, kde se pouze zpívá, z hlasů se vytvářejí rytmické smyčky, ale také se tu ústy napodobuje - trombon, ale i celá bicí souprava. Patrně pouze neotřesitelná pozice Björk u příznivců na celém světě a její nezávislost na hudebním showbyznysu způsobily, že tak odvážný projekt dotáhla do konce.

Björk

Album Medúlla přesto není samoúčelným experimentem. Zatímco na Vespertine Björk od písňové struktury utíkala ke zvukovým plochám, jež zpřehledňovala linkami zpěvu coby nositele melodie, nové písně jsou vesměs zase "jen" písněmi, mnohdy s až překvapivě klasickým půdorysem. Nebyla by to ovšem Björk, pokud by poslech neučinila poněkud dobrodružnějším: refrény skladeb jako Who Is It nebo Where Is The Line se z přediva zvuků a hlasů nevyklubají nejjednodušší cestou, nemluvě o velmi netradičním duetu s legendárním zpěvákem britské skupiny Soft Machine Robertem Wyattem v Submarine. Příznivci osobitých vokálů si však na albu vůbec přijdou na své: vedle Wyatta je zřejmě zaujme i Mike Patton z někdejších Faith No More, inuitská hrdelní zpěvačka Tanya Tagaq (vystoupila loni v pražském klubu Roxy) či třeba Gregory Purnhagen, jehož baryton znají také majitelé CD s Glassovou a Ginsbergovou operou Hydrogen Jukebox. Ti všichni natočili - samozřejmě pod taktovkou jedinečné Björk - jedno z nejpozoruhodnějších alb tohoto roku.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser