Bill Evans – Nekonečný klavír 4/4

Na přelomu 50. a 60. let získávala každá Evansova nahrávka v autoritativním časopisu Down Beat nejvyšší hodnocení. „Básník jazzového klavíru“ a „nový impresionista“ sklízel ale také odsudky. Vysoké stromy přitahují blesky.

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl

Podobně nespravedlivě jako Miles Davis nazval Erica Dolphyho „sveřepým“ a Ornetta Colemana charakterizoval slovy „každého by jenom proháněl“, Archie Shepp si přiložil k Billu Evansovi falešné polínko: „Debussy a Satie to už za něho všecko řekli“. Cecil Taylor si přisolil: „Nezajímavé. Chabá vitalita“.

V záplavě nahrávek Billa Evanse vyniká živá nahrávka s Chuckem Israelsem a Larry Bunkerem At Shelly´s Manne Hole (Riverside, 1963). Evans dával přednost studiu, v klubu mu vadil zvuk kasy, cinkání příborů, rozčiloval ho potlesk na nesprávných místech. Jenže právě zde prokázal svůj podceňovaný, ale nepřehlédnutelný smysl pro blues. Okamžikem pravdy jsou recitály The Solo Sessions Vol. 1 a 2 (Milestone, 1963) a Alone (Verve, 1968), Alone Again (Fantasy, 1975) s téměř čtrnáctiminutovou verzí Stynova songu People. Evans zde několikrát téma vygraduje a znovu se krásně vrátí.

Byl romantik, měl rád písničky. Svědčí o tom spolupráce s Tonym Bennettem The Tony Bennett / Bill Evans Album (Fantasy, 1975) i Together Again (Fantasy 1976), dueta realizovaná z Evansovy iniciativy.

O spolupráci Evanse s Bennettem:

Na, ve své době pozoruhodném experimentu Conversation With Myself (Verve, 1963), nechal Evans playbackovou metodou přitočit dva další klavírní party. Po čtyřech letech, znovu pro Verve nahrál s jedním klavírem navíc Further Conversations With Maself.

Pěkné je Trio ´64 (Verve) se zpěvným kontrabasistou Gary Peacockem a Paulem Motianem. Další dobové triové album je At Town Hall (Verve, 1966) opět s Israelsem, na bicí zde hraje Arnold Wise.

Velkou publicitu mělo album Alone, podobně jako nové triové At the Montreux Jazz Festival (Verve, 1968). Jack DeJohnette, jinak fantastický hráč na bicí nástroje, zde tempa žene překotným způsobem, jindy pružný kontrabasista Eddie Gomez tady hraje intonačně nepřesně a v hektických sólech s přespříliš nízko posazenými strunami rušivě drnčí o hmatník.

Evansovo umění klavírní hry bylo neuvěřitelné a nevycházelo pouze z ruky, přesto bylo technicky náročné: pětiprsté sazby, oblíbené velké a malé septimy a sexty levičkou, z ruky do ruky těkající figury, chromatické pasáže, ozdoby přírazů a náběhů, rozmanité odstíny úhozu, arpeggia složitých tvarů, s rozmyslem volené intervaly, aranžované akordy, „rootless voicings“. Ohromná soustředěnost, neskonalá improvizační invence.

(Přejato od časopisu Harmonie č. 2/1998; s laskavým svolením šéfredaktora Luboše Stehlíka)

Bill Evans a Eddie Gomez v roce 1975: