Bilanční album nezařaditelné písničkářky

Za minulého režimu sice Andrtová nebyla oficiálně zakázána (neprofesionální hudebnici takový úděl ani potkat nemohl), ale jakožto přítelkyni chartistů, zakládající člence sdružení Šafrán a vůbec nepohodlné osobě jí normalizační aparátčíci pro jistotu ztěžovali život až do nástupu gorbačovovské perestrojky. Teprve v roce 1986, po mnoha letech v ústraní, mohla v českobudějovickém rozhlase natočit materiál pro své první album s dnes slavnými písněmi, jako Chlapci na tom horním konci, Lipečka nebo Skála, jež byly inspirací i pro o generaci mladší a podobně nezařaditelnou Ivu Bittovou. Další vynikající a domácí představě folku již zcela vzdálená deska - Živá voda - jí vyšla v roce 1989. To už měla krkonošská recepční a posléze uklízečka vinohradských činžáků za sebou svá slavná vystoupení na prestižních hudebních festivalech v Roskilde či Skagenu, jimiž uhranula světovou kritiku a která jí otevřela vrátka k vnímavému publiku leckde v zahraničí. Teprve v devadesátých letech toho plně využila a pokračovala ve "spanilých jízdách" mimo republiku - hned třikrát byla v Japonsku a právě tam (a teprve poté u nás) jí vyšla i první cédéčka: Voliéra (natočená ve spolupráci s Radimem Hladíkem) a živé album Golden Gate.

Dagmar Andrtová|foto: Týdeník Rozhlas

Novou tvorbu dávkuje posluchačům Dagmar Andrtová zatím jen koncertně, doufejme však, že s čerstvými písničkami se budeme moci seznámit již brzy, že více než stopadesátiminutová pečlivě sestavená a kvalitním bukletem vybavená kompilace Milí moji je jakýmsi hutným předkrmem, předznamenáním věcí příštích. Vedle některých raritních nahrávek totiž dvojalbum nepřináší nic, co bychom o jeho protagonistce, originální autorce, interpretce a samozřejmě kytaristce, nevěděli. Jen jsme na to, možná i vzhledem k omezené životnosti vinylových desek, možná trochu pozapomněli.