Během prezidentské kandidatury mi došlo, že lidem chybí ideály. I proto je naše doba tak zranitelná, říká Vladimír Franz
Vystudoval práva, hraje na varhany, na chatě v jihozápadních Čechách pěstuje vlčí máky, učí na umělecké vysoké škole a před deseti lety si vyzkoušel proces prezidentské kandidatury. Kromě toho ale hodně maluje a od šesti let skládá hudbu. „Při skládání sice nejde o život, ale mělo by jít,“ shrnuje svůj zodpovědný přístup k umění, v němž je – prý jako každý – samoukem. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce Vladimír Franz.
Na přelomu let 2012 a 2013 prožíval Vladimír Franz dva důležité momenty. Národní divadlo nastudovalo operu Válka s mloky, kterou napsal na libreto Rostislava Křivánka, a on sám kandidoval na prezidenta republiky. Zatímco v čapkovské opeře předpovídal celkový chaos, fanatismus davu a ztrátu pudu sebezáchovy, coby teoretická hlava státu si na vlastní potetovanou kůži zkusil ucházet se o přízeň lidu. Bez opory velké politické strany nebo zájmové skupiny.
„Důležité pro mě byly hlavně ty spanilé jízdy po náměstích. Zjistil jsem na nich, že to, co lidem chybí, je ideál. Proto je naše doba zranitelná, dneska může každý naslibovat cokoliv,“ říká s tím, že on sám prý „do placu“ nabídl ideál normálnosti. Záhy ale zjistil, že mluvit k národu není nic, v čem by se cítil dobře. „Když skládám nebo maluju, dělám si svoje. Práci prezidenta bych asi zvládl, ale ty tlaky okolo ne. Není to moje přirozenost, zničilo by mě to.“
Snažím se najít hybatele jevu
Nejistou a křehkou dobu, ve které staré zvyklosti přestávají stačit a o nových se ještě nic moc neví, ale zpracovává po svém introvertním způsobu v hudbě. V březnu měla premiéru skladba Rex Tremendae Majestatis: Zpráva o stavu světa, kterou napsal na objednávku Ensemble Opera Diversa. Konec světa, poslední soud – to všechno jsou témata, která kompozice odráží, a v souvislosti s tím mluvil ve Vizitce i o svém osobním ideálu. Je jím vědomí svobody, které vnímá jako zodpovědnost za území mu svěřené.
Čtěte také
V proudu asociací a obrazů Vladimíra Franze můžeme najít i odpovědi na otázky, proč je hudbu J. S. Bacha lepší hrát než poslouchat anebo proč se nedá výtvarné umění učit distančně. Pan Franz působí jako pedagog na univerzitě v Ústí nad Labem, sám je ale taky aktivním malířem. „Není pro mě zajímavé malovat dva lidi u stolu. Zajímá mě energie a příroda kolem. Byl jsem krajinář, i když jsem modeloval. Na pláži v Třeboni jsem jako kluk objevil cihlářský jíl. Vymodeloval jsem celá města, udělal jsem pro ně mosty i průplavy, dokonce i sopku jsem tam měl. V obrazech si nevymýšlím, vždycky se snažím najít hybatele jevu.“
Související
-
Malování obrazu by mělo být jako zdravé vaření, říká Vladimír Kokolia
„Největším úspěchem učitelství je studenta nezkazit,” říká malíř a pedagog Vladimír Kokolia.
-
Prázdná peněženka a hledání síly. Všechno, co maluju, je vlastní zkušenost, říká Silvia Krivošíková
Dědeček malující olejovými barvami, Ilja Repin, autor obrazu „Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581“, mají podíl na tom, že se Silvia Krivošíková pustila do malby.
-
Ve třech týdnech chodil, v osmi mluvil. Vůdce je pro Severokorejce nadčlověk, říká Nina Špitálníková
Proč je pro Severokorejce synonymem dovolené na Havaji dovolená v Praze? S koreanistkou Ninou Špitálníkovou nejen o tom mluvila Markéta Kaňková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
