Malování obrazu by mělo být jako zdravé vaření. Pracovat s málem, ale dostat výživný výsledek, říká Vladimír Kokolia

Jako malý kluk si Vladimír Kokolia myslel, že malířství se naposledy učilo za Josefa Mánesa a že jediní, kdo pohromu malířství přežili, byli ilustrátoři. Realitu za něj naštěstí prozkoumal o tři roky starší soused, se kterým odmala maloval. Sám šel na střední uměleckou školu do Brna, Kokolia záhy putoval na obdobnou instituci do Uherského Hradiště. Chtěl se věnovat kamenosochařství, ale přecenil síly a jednoho dne mu pořádně křuplo v zádech. Svou pozornost tak přesunul ke studiu propagační grafiky, kde jako pedagoga „vyfásnul“ otce výtvarníka a hudebníka Petra Nikla. „Byl to ideální pedagog, věděl hodně o čáře a o obrazech, ale ještě k tomu měl humanismus. Když jsem spáchal nějaký průšvih, uměl mi vynadat tak, že jsem se styděl, zároveň jsem ale věděl, co jsem udělal špatně,“ vzpomíná.

Byl jsem vědomě nestylový

Štěstí měl Vladimír Kokolia i na Jana Smetanu, který ho na AVU učil malbu. „Smetana o sobě říkal, že je malíř šedé kůry mozkové, a to jsem po něm zdědil. Je důležité být intuitivní a zároveň mít schopnost analýzy.“ Na škole byl Kokolia „vědomě nestylový“, každý obraz maloval podle toho, o co si sám řekl. To je ostatně vidět i na aktuální brněnské výstavě Obrazně řečeno, kde vltavský host kromě nejnovějších, čistě kontemplativních, jemných a zároveň propracovaných obrazů, domalovaných přímo v bílých prostorách Kalina Gallery, vystavuje i své staré malby.

Obrazy začal primárně prodávat až po roce 1989, před tím jej, jak ve Vizitce řekl, živila z malého platu učitelky v mateřské školce jeho žena. „Tehdy jsme se naučili zdravě vařit z mála. Ostatně i obrazy se mají dělat z mála, ale měly by být výživné a neměly by v nich chybět stopové prvky,“ míní. Jak takové prvky do obrazu dostat a jak je v roli diváka objevit, vypozorovat? Těžké otázky a ještě těžší praxe. Kokolia se dlouhodobě snaží o to, aby byl obraz „větší než on“ a aby jeho vnitřní síla přerostla barvu či formu. Samotná inspirace pak může číhat všude – i jako vegetarián je pan Kokolia v podstatě neustále na čekané.

Ve Vizitce mluvil také o teorie pomalého dívání se na obrazy, kterou zastává dlouhodobě, o filmu Zkouška umění, v němž figuruje také jeho školní ateliér Grafika 2, o studentech s intuicí a obrazotvorností neboli sběru květin, které „tady ještě nebyly“, a také o hledání drobností hodných úžasu. V současné době ale má prý ateliér poskládaný tak ideálně, až je z toho nervózní.