Jako když stavíte katedrálu z pískovce. Gobelín je úplně jiné médium než obraz, říká Jan Timotej Strýček z moravské gobelínky
Má jen deset zaměstnanců, takže přání si navzájem prý rovnou odečítají z očí. Do podoby gobelínu jeho tým přepracovává například obrazy Jiřího Sopka, Mikuláše Medka nebo Vladimíra Kokolii, a když se mu pod ruce dostane předloha z 16. století, je to pro něj téměř mystický zážitek. Hostem Evy Lenartové byl ve Vizitce Jan Timotej Strýček z Moravské gobelínové manufaktury.
O Moravské gobelínové manufaktuře mluví Jan Timotej Strýček jako o pokladu, který je třeba strážit pro budoucnost. Mezi lety 1978 a 1988 v ní působil jako umělecký vedoucí, pak – rozčarován ze stále nižší úrovně motivů, které gobelínce procházely u „odborných“ komisí – odešel na volnou nohu. Začátkem devadesátých let jej ale oslovili, aby se vrátil a z popela vstávající značce vytvářel umělecký profil. Nabídku přijal.
„Dělat gobelínce ředitele je řehole, devadesát procent tvůrčí práce věnuji jiným výtvarníkům, dotahuji nápady do textilních forem. Vždy se ale najde okamžik, třeba když nemáme žádnou konkrétní zakázku a já mohu pracovat na svých věcech,” obrací se k tapiserii v kanceláři. Pochází z abstraktního šestnáctidílného cyklu Slova a Strýček na jejím příkladě zaníceně popisuje, co všechno mu mravenčí práce na velkoformátových gobelínech dává. „Z malých prvků se dá seskládat význam, abstraktní tvar, pravda a láska,“ říká.
Zahlédnu obraz, ale už vidím gobelín
Na malbu, jíž se rád věnoval už během studia UMPRUM u profesorů Kybala a Felcmana a také těsně po škole, nemá v současné době čas ani dostatek energie. „Přepsat třeba takového Václava Bláhu tak, aby to bylo pravdivé, je hrozná dřina,“ mluví o procesu, během kterého připravuje gobelín vznikající podle obrazové předlohy. „Pokaždé vnímám čas, který do toho pak naše vazačky vloží.“
Často mívá profesní deformaci; když vidí obraz, kresbu či grafiku, okamžitě si je představí utkané. Hlavou mu rotuje, jak moc by to bylo náročné. „U tapiserie je nesmírně důležitá velkost,“ vysvětluje. „Gobelín je úplně jiné médium než obraz. Jako když stavíte katedrálu z pískovce, je to totální hmota, jste spíš sochaři,” dodává s tím, že na vzestupu byly gobelíny v době, kdy se začaly stavět hrady a zámky. Dokázaly totiž budovy nejen zateplit, ale taky vylepšit akustiku. Na hudbu ostatně ve Vizitce též přišla řeč, Jan Timotej Strýček popsal svůj zážitek s Dagmar Voňkovou, jejíž skladby rozhovor provázely.
Strýček ve Vizitce promluvil o historii Moravské gobelínové manufaktury i jejím výsostném postavení v roce 1908. Vzpomněl na svého učitele Antonína Kybala, jenž studenty změnou názoru na jejich práci dokázal dokonale znejistět, a také na dobu, která rozhodla, že jeho osudem se nestane volná tvorba, nýbrž na techniku náročný gobelín. „Pro kontinuitu řemesla je strašně důležitá tradice. Cizelování jazyka, jeho hloubka a kvalita. Pro nás je to poslání, které nadřazujeme ekonomickému zisku. Tohle médium zkrátka nefunguje bez řemesla, a proto bych ho moc rád udržel.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
