Ve třech týdnech chodil, v osmi mluvil. Vůdce je pro Severokorejce nadčlověk, říká Nina Špitálníková. Její třetí kniha bude beletrie

13. únor 2023

Co má společného dýně a uříznutá hlava japonského imperialisty? Proč je pro Severokorejce synonymem dovolené na Havaji dovolená v Praze? A jak v zemi, kde se v podstatě nic nesmí, najít černý trh? S koreanistkou Ninou Špitálníkovou o tom ve Vizitce mluvila Markéta Kaňková. Tématem rozhovoru byla ale i aktivní podpora samoživitelek anebo důležitost studia v cizině. „Mám pocit, že když nějakou dobu žijete v zahraničí, nemůžete být rasista.“

Před lety Nina Špitálníková absolvovala bakalářské studium koreanistiky a na Fakultě humanitních studií si nyní doplňuje vzdělání o obor Orální historie – soudobé dějiny. „Podstatou orální historie je vyslyšet i ty, kteří dříve hlas ve společnosti neměli,“ konstatuje. Sama se o to snaží dlouhodobě. Hned dvakrát využila tak trochu nepravděpodobné možnosti studovat v Severní Koreji, přičemž své poznatky sepsala do dvou knih. Před dvěma lety přiblížila českému publiku sedm příběhů lidí, kteří ze Severní Koreje utekli do Jižní, a za tuto knížku s názvem Svědectví o životě v KLDR získala cenu Magnesia Litera.

Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR

O její zkušenosti má nově zájem i Národní divadlo, které chystá na téma severokorejské totality inscenaci určenou dospělým i dětem, a na motivy knížky Niny Špitálníkové by měl vzniknout i animovaný film s mezinárodní koprodukcí. V domácí dílně hosta vltavské Vizitky pak aktuálně vzniká nová, v pořadí třetí kniha. Autorka na ní pracovala v Thajsku, kam odjela i se svým šestiletým synem Malcolmem, a tentokrát se bude jednat o beletrii zhruba z osmdesáti procent postavené na faktech. Příběh vypráví o jedné z dívek, o níž psala už ve Svědectví o životě v KLDR. „Byla to slečna, která si po útěku do Jižní Koreje uvědomila, že svou původní zemi má fakt ráda, a já se rozhodla, že jí dám větší prostor. Některé části jejího příběhu ale nešly úplně anonymizovat, a tak se tím teď snažím prokousat a přepsat je.“

Do obchodu na kole? Zakázáno

Když odhlédne od totalitárního režimu, oblibuje Severní Koreu i Nina Špitálníková. Fascinuje ji tamní příroda, slabost má i o pro monumentální socrealistické stavby. Odborně se dlouhodobě zabývá severokorejskou propagandou, a než ji v Jižní Koreji zastihla zpráva o povolení studia na severu, myslela si, že o ní i hodně ví. „Jenže se ukázalo, že jsem nevěděla skoro nic. Už na letišti jsem si musela připnout odznak vůdce, který tam musí nosit každý člověk nad šestnáct let. A až teprve v Pchjongjangu jsem zjistila, co je to tvrdé hlídání a fízlování.“

Čtěte také

Severokorejská pravidla mohou našinci připadat jako soupis bizarností. Například ženy nesmí na ulicích jezdit na kole, tabu je i krátký rukáv, nedej bože tílko. Umře-li vůdce, všechny ženy si musí nabarvit vlasy načerno („Kim Čong-il naštěstí umřel dřív, než jsem tam přijela, bála jsem se, že bych se musela nechat nabarvit korejskou černou“). Cizinci nesmí chodit do restaurací a přístup neměli ani do slumů za nově postavenými paneláky; Špitálníkovou tehdy při sólo exkurzi staré zástavby zastavila tajná policie. Během prvního studijního pobytu na univerzitě, kde se věnovala hlavně gramatice a konverzaci, byli jejími spolužáky pouze vojáci. Studenty totiž režim vyhnal stavět byty u příležitosti oslavy sta let narození někdejšího vůdce KLDR Kim Ir-sena.

Kult osobnosti vůdce je v Severní Koreji příběh sám pro sebe. Jednotlivým členům vládnoucího rodu propaganda připisuje superschopnosti včetně těch sportovních, jejich přítomnost na různých místech – i těch zcela nejbanálnějších, jako je rybí trh – pak zachycuje vytesaný čtvereček. „Severokorejci berou vůdce jako nadlidi. Když čtete životopis Kim Čong-ila, je tam uvedeno, že ve třech týdnech chodil a v osmi mluvil, nečůral a nekadil. V jednom životopise to pak dali pryč, to už bylo moc i na Severokorejce.“

Související