Ve třech týdnech chodil, v osmi mluvil. Vůdce je pro Severokorejce nadčlověk, říká Nina Špitálníková. Její třetí kniha bude beletrie

Před lety Nina Špitálníková absolvovala bakalářské studium koreanistiky a na Fakultě humanitních studií si nyní doplňuje vzdělání o obor Orální historie – soudobé dějiny. „Podstatou orální historie je vyslyšet i ty, kteří dříve hlas ve společnosti neměli,“ konstatuje. Sama se o to snaží dlouhodobě. Hned dvakrát využila tak trochu nepravděpodobné možnosti studovat v Severní Koreji, přičemž své poznatky sepsala do dvou knih. Před dvěma lety přiblížila českému publiku sedm příběhů lidí, kteří ze Severní Koreje utekli do Jižní, a za tuto knížku s názvem Svědectví o životě v KLDR získala cenu Magnesia Litera.

Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR|foto:Jonáš Zbořil, Český rozhlas

O její zkušenosti má nově zájem i Národní divadlo, které chystá na téma severokorejské totality inscenaci určenou dospělým i dětem, a na motivy knížky Niny Špitálníkové by měl vzniknout i animovaný film s mezinárodní koprodukcí. V domácí dílně hosta vltavské Vizitky pak aktuálně vzniká nová, v pořadí třetí kniha. Autorka na ní pracovala v Thajsku, kam odjela i se svým šestiletým synem Malcolmem, a tentokrát se bude jednat o beletrii zhruba z osmdesáti procent postavené na faktech. Příběh vypráví o jedné z dívek, o níž psala už ve Svědectví o životě v KLDR. „Byla to slečna, která si po útěku do Jižní Koreje uvědomila, že svou původní zemi má fakt ráda, a já se rozhodla, že jí dám větší prostor. Některé části jejího příběhu ale nešly úplně anonymizovat, a tak se tím teď snažím prokousat a přepsat je.“

Do obchodu na kole? Zakázáno

Když odhlédne od totalitárního režimu, oblibuje Severní Koreu i Nina Špitálníková. Fascinuje ji tamní příroda, slabost má i o pro monumentální socrealistické stavby. Odborně se dlouhodobě zabývá severokorejskou propagandou, a než ji v Jižní Koreji zastihla zpráva o povolení studia na severu, myslela si, že o ní i hodně ví. „Jenže se ukázalo, že jsem nevěděla skoro nic. Už na letišti jsem si musela připnout odznak vůdce, který tam musí nosit každý člověk nad šestnáct let. A až teprve v Pchjongjangu jsem zjistila, co je to tvrdé hlídání a fízlování.“

Čtěte také

Nina Špitálníková: Po úspěchu knihy jsem trochu paranoidní. Bojím se, že na mě budou čekat severokorejské tajné služby

Severokorejská pravidla mohou našinci připadat jako soupis bizarností. Například ženy nesmí na ulicích jezdit na kole, tabu je i krátký rukáv, nedej bože tílko. Umře-li vůdce, všechny ženy si musí nabarvit vlasy načerno („Kim Čong-il naštěstí umřel dřív, než jsem tam přijela, bála jsem se, že bych se musela nechat nabarvit korejskou černou“). Cizinci nesmí chodit do restaurací a přístup neměli ani do slumů za nově postavenými paneláky; Špitálníkovou tehdy při sólo exkurzi staré zástavby zastavila tajná policie. Během prvního studijního pobytu na univerzitě, kde se věnovala hlavně gramatice a konverzaci, byli jejími spolužáky pouze vojáci. Studenty totiž režim vyhnal stavět byty u příležitosti oslavy sta let narození někdejšího vůdce KLDR Kim Ir-sena.

Kult osobnosti vůdce je v Severní Koreji příběh sám pro sebe. Jednotlivým členům vládnoucího rodu propaganda připisuje superschopnosti včetně těch sportovních, jejich přítomnost na různých místech – i těch zcela nejbanálnějších, jako je rybí trh – pak zachycuje vytesaný čtvereček. „Severokorejci berou vůdce jako nadlidi. Když čtete životopis Kim Čong-ila, je tam uvedeno, že ve třech týdnech chodil a v osmi mluvil, nečůral a nekadil. V jednom životopise to pak dali pryč, to už bylo moc i na Severokorejce.“