Básně píšu jenom v rauši. Když to zkouším jinak, nefunguje to, říká básnířka a nakladatelka Tereza Riedlbauchová

Někdo se o letních prázdninách chodí koupat do rybníka, někdo – třeba Tereza Riedlbauchová – zaleze do chalupy a tam píše a ilustruje knížku po vzoru Foglara a Maye. „Bylo mi jedenáct a v září jsem pak z ní spolužákům předčítala. Líbilo se jim to,“ vzpomíná. Záhy také začala psát básně. Jako úplně první zpracovala motiv sedmikrásky. Hotovou básničku donesla umělecky založenému tatínkovi na psací stroj a čekala, co se stane. Otec byl nadšený a malé Tereze vysvětlil, že „ten talent se musí rozvíjet“.

Pakůň z Keni = svoboda

Dodnes vydala šest básnických knih, přičemž zejména první tři Modrá jablka (2000), Podoba panny pláč (2002) a Velká biskupovská noc (2005) tematizují lásku postavenou na snu a mytologii; autorka v nich zkrátka více pracuje s abstrakcí. V dalších třech sbírkách už zkoumá různé polohy lásky včetně té platonické a erotické.

Čtěte také

Vnímat místa jako živé bytosti? O vztahu poezie s krajem jejího narození i o samotné cestě k ní

Zatímco při psaní literárních žánrů dokáže pracovat s odstupem a chladnou hlavou, poezii píše v rauši. „Mám to tak pořád, když to zkouším jinak, nefunguje to,“ konstatuje. Na stole má rozepsanou další sbírku s hravým názvem Pakůň z Keni. Prozatímní titul inspirovala svatební cesta do Keni a návštěva safari. „Až teprve když jsem viděla zvířata pohybující se ve svém prostředí, pochopila jsem, co je to svoboda,“ říká. Ačkoliv novou knížku chtěla pojmout jako dialog se zvířaty a rostlinami, do rukopisu se jí dostaly motivy spojené s pandemií koronaviru – ostatně z jedné takové básně ve Vizitce četla – a také staré dobré milostné verše.

Tereza Riedlbauchová vystudovala na Filozofické fakultě v Praze český a francouzský jazyk, a když jí nevyšla práce na univerzitě v Pardubicích, půjčila si od rodičů pět set euro a odjela na blind do Francie. Živila se, jak se dalo, učila češtinu, uklízela a také se přihlásila ke studiu na Katedře slavistiky na Sorboně. Bydlela v bytě plném umělců a v hlavním francouzském městě se nakonec zdržela pět let.

Čtěte také

Literární salon Terezy Riedlbauchové

Ve Vizitce tak rozvedla několik odlišností mezi českým a francouzským způsobem fungování. Francouzi podle ní žijí svobodu, zatímco my, národ stižený čtyřiceti lety komunismu, ji teprve hledáme. U nás se také daleko více řeší život na konkrétním území; myslí si také, že Francouzi častěji odcházejí do ciziny. Na rozdíl od Čechů nepoužívají tituly. Moc dobře ale vědí, kdo to na škole kam dotáhl. I kvůli tomu prý panuje na francouzských univerzitách větší elitářství.

V rozhovoru přišla řeč i na básně, které Tereze Riedlbauchové vyšly v Americe, na autorské pohádky, oblíbené autory a také na Literární salon, což je nakladatelství vycházející z tradice literárních setkání v pražském bytě na Loretánském náměstí. Riedlbauchová v něm vydává básně začínajících i zavedených autorů i těch zahraničních, kteří žijí v České republice.