Avengers: Endgame. Superhrdinové se láskyplně loučí a pohled mají optimisticky upřený do budoucna

Avengers: Endgame (plakát)
Avengers: Endgame (plakát)

Jaký dopad má obrovský divácký úspěch franšízy Avengers na světovou kinematografii? Je na Avengers nejdůležitější jejich rozměr vypravěčský, finanční nebo společenský? Proč by si popkulturního milníku Avengers měli všimnout i komiksy nepolíbení diváci?

V pořadu Reflexe jsme Avengers: Endgame věnovali diskusi čtyř filmových publicistů s radikálně odlišnou diváckou zkušeností s filmy od studia Marvel. Dan Krátký Endgame viděl už pětkrát, fanoušek komiksových filmů Tomáš Vyskočil (Edna.cz, Filmtoro) je k němu rezervovaný, pro Šárku Gmiterkovou šlo o víceméně ojedinělou zkušenost s franšízou Avengers. Pavel Sladký ságu sleduje, ale s odstupem a mezerami. Východiskem k debatě byla následující recenze Dana Krátkého.

Scarlett Johanssonová jako Černá vdova ve filmu Avengers: Endgame

Jeden velký studiový experiment uzavírá svou důležitou éru

Avengers: Endgame sice uzavírají prvních deset let kolosu zvaného Marvel Cinematic Universe a jsou vysokorozpočtovým hollywoodským filmem s hvězdným obsazením, avšak mluvit o nich jako o ryzím blockbusteru by bylo reduktivní. Takové označení totiž zdaleka nepodchycuje pečlivost a komplexitu, s níž Marvel svůj fikční makrosvět budoval. Ani jak chytře nyní reflektuje vlastní minulost, ba ani jak citlivě se loučí s dekádou, jež definovala jeho identitu. Nepostihlo by to Endgame jako film, jako událost a už vůbec ne jako milník. Nejnovější Avengers, přes snahu některých kritiků, nelze vytrhnout z kontextu. Jsou kulminací celého filmového univerza, samostatných filmů, a hlavně, dlouhodobého vývoje ústředních šesti postav a kontinuálně se rozvíjejících diskuzí s hrdinstvím.

Narozdíl od trošku nesoudržné – avšak stále vynikající – Infinity War, se Endgame nepodlamují kolena pod tíhou vyprávění vedeného napříč více než dvaceti filmy. Stabilitu komiksového kolosu totiž jistí tři nosné pilíře: úzký okruh důvěrně známých postav, tříhodinová stopáž, díky níž si film může dovolit v klíčové okamžiky zvolnit tempo, a především, promyšlené strukturování příběhu do třetin, jež střídají žánry, cíle, ale i funkce ve vztahu k celému univerzu.

V záměrně velmi pomalé první třetině sledujeme poválečné drama o vyrovnávání se s traumatem. Jde o mnoho minut bez akčních scén, v nichž se proměňují tradiční výrazové prostředky a pozornost se přesouvá z atrakcí k herectví. Marvel konečně staví na odiv, jak dobré herce má vlastně k dispozici. Ano, charisma Chrise Evanse sice zpřístupnilo v komiksech poněkud vlažnou postavu Kapitána Ameriky a komediální talent Chrise Hemswortha dokázal zužitkovat teatrální přepjatost severského boha, ale až první třetina Endgame staví herectví do popředí. V záběrech, jež dlouze sledují tváře truchlících postav a chirurgicky přesnými detaily obnažují lidskou stránku hrdinství.

Chris Evans jako Captain America ve filmu Avengers: Endgame

Čtyři fáze úvah o povaze (super)hrdinství

Zbytek filmu pak sestává ze dvou odlišných, ale vzájemně provázaných způsobů, jak se postavit k minulosti. Nejprve přijde sebeuvědomělá rekapitulace formou několikaúrovňového heistu, v němž se hrdinům dostává – někdy i fyzické – konfrontace s vlastní minulostí, přičemž důležitý je emocionální rozměr těchto setkání. Ústřední jsou především Starkův, Thorův a Rogersův nečekaný střet s dávno vytěsněnými, avšak jejich činy neustále zpřítomňovanými, fantomy předhrdinských časů. Těmi se znovu a citlivěji nastoluje otázka lidských bytostí za obloukovými reaktory a vibraniovými štíty. Podobně katalyzační funkci má i zkouška, jíž jsou vystaveni jediní dva lidé z celého týmu, Hawkeye a Black Widow. Už je nedefinují schopnosti a technologie, ale mezilidské vztahy a jejich přijetí. Pokud byli první Avengers o ustavení týmu mnohdy nepsychologizovaných nadlidí, druzí o nemožnosti spojit civilní život se super-hrdinskou identitou, přičemž to druhé tu explicitně vytlačilo to první, Civil War a Infinity War zase o selhání čisté formy super-hrdinství, Endgame pak tuto motivickou linii uzavírá návratem k tak dlouho odepíraným pozicím přátel, rodičů, synů – lidí.

Paul Rudd jako Ant-Man ve filmu Avengers: Endgame

Samotné finále je o konfrontování nepřítele právě z této nově nabyté pozice, která postavám v Infinity War chyběla. Velkolepé sekvenci dodávají předchozí dvě třetiny, a především minulé filmy, patřičný emocionální náboj. Zároveň se uvnitř budují drobné mikronarativy spojující mnohé z toho, co bylo dříve rozděleno. Pozornost se tím přesouvá k celému univerzu, v jehož centru stojí původní tým připravený – ne nepodobně jako MCU – uzavřít významnou fázi své existence.

Avengers – dojemní a odvážní v interpretaci předloh

Novinka také vyšlapává cestu odvážnějším marvelovským filmům. Už tradičně se pokračuje v reinterpretaci populárních komiksových řad a zfilmování jejich klíčových výjevů – pomrkává se především na Infinity příběhy z devadesátých let, Bendisovy Ilumináty, kultovní Avengers Forever a částečně i na Thorovu sérii od Dana Jurgensona. Ale také se do vyprávění zapojují v MCU dosud nemyslitelné podoby jednotlivých hrdinů – příkladem mohou být poněkud groteskní, ale pro komiksy vlastně esenciální deformace Thora s Hulkem. Závěrečná třetina pak asociuje dvoustránkový panel přesycený vizuálními stimuly, v jejichž opětovných prozkoumáváních můžeme nacházet nová potěšení.

Robert Downey Jr. jako Iron Man ve filmu Avengers: Endgame

Neměli bychom zapomínat ani na časový rozměr, protože deset let převažuje dvacet filmů. Avengers: Endgame už nikdy nebudou takovou událostí, jakou jsou nyní. I proto mohou být různé formy binge-watchingu a dohánění filmů kontraproduktivní, protože tou nejvíce fascinujících diváckou zkušeností s MCU je jeho průběh, nikoliv zpětná rekonstrukce. Průběh se spoustou zákrut, všemožných variací podobných narativních vzorců a testování mnoha žánrových schémat. V postupné kulminaci napříč dekádou, jež nyní dochází završení.

Avengers: Endgame jsou událostí pevně spojenou s kontextem, z něhož pochází. V rovině uzavření dlouhodobě rozvíjených motivů, dílčích světů dvaceti filmů a vůbec jednoho velkého narativního a studiového experimentu, jsou dokonce milníkem. Ba co je nejdůležitější, vynikajícím a dojemným filmem, který se láskyplně loučí s minulostí. Důstojným koncem jedné éry s pohledem optimisticky upřeným do budoucnosti.

Robert Downey Jr. jako Iron Man ve filmu Avengers: Endgame
Spustit audio
autor: Dan Krátký

Související