Avengers: Endgame. Superhrdinové se láskyplně loučí a pohled mají optimisticky upřený do budoucna

V pořadu Reflexe jsme Avengers: Endgame věnovali diskusi čtyř filmových publicistů s radikálně odlišnou diváckou zkušeností s filmy od studia Marvel. Dan Krátký Endgame viděl už pětkrát, fanoušek komiksových filmů Tomáš Vyskočil (Edna.cz, Filmtoro) je k němu rezervovaný, pro Šárku Gmiterkovou šlo o víceméně ojedinělou zkušenost s franšízou Avengers. Pavel Sladký ságu sleduje, ale s odstupem a mezerami. Východiskem k debatě byla následující recenze Dana Krátkého.

Scarlett Johanssonová jako Černá vdova ve filmu Avengers: Endgame|foto: Falcon

Jeden velký studiový experiment uzavírá svou důležitou éru

Avengers: Endgame sice uzavírají prvních deset let kolosu zvaného Marvel Cinematic Universe a jsou vysokorozpočtovým hollywoodským filmem s hvězdným obsazením, avšak mluvit o nich jako o ryzím blockbusteru by bylo reduktivní. Takové označení totiž zdaleka nepodchycuje pečlivost a komplexitu, s níž Marvel svůj fikční makrosvět budoval. Ani jak chytře nyní reflektuje vlastní minulost, ba ani jak citlivě se loučí s dekádou, jež definovala jeho identitu. Nepostihlo by to Endgame jako film, jako událost a už vůbec ne jako milník. Nejnovější Avengers, přes snahu některých kritiků, nelze vytrhnout z kontextu. Jsou kulminací celého filmového univerza, samostatných filmů, a hlavně, dlouhodobého vývoje ústředních šesti postav a kontinuálně se rozvíjejících diskuzí s hrdinstvím.

Narozdíl od trošku nesoudržné – avšak stále vynikající – Infinity War, se Endgame nepodlamují kolena pod tíhou vyprávění vedeného napříč více než dvaceti filmy. Stabilitu komiksového kolosu totiž jistí tři nosné pilíře: úzký okruh důvěrně známých postav, tříhodinová stopáž, díky níž si film může dovolit v klíčové okamžiky zvolnit tempo, a především, promyšlené strukturování příběhu do třetin, jež střídají žánry, cíle, ale i funkce ve vztahu k celému univerzu.

V záměrně velmi pomalé první třetině sledujeme poválečné drama o vyrovnávání se s traumatem. Jde o mnoho minut bez akčních scén, v nichž se proměňují tradiční výrazové prostředky a pozornost se přesouvá z atrakcí k herectví. Marvel konečně staví na odiv, jak dobré herce má vlastně k dispozici. Ano, charisma Chrise Evanse sice zpřístupnilo v komiksech poněkud vlažnou postavu Kapitána Ameriky a komediální talent Chrise Hemswortha dokázal zužitkovat teatrální přepjatost severského boha, ale až první třetina Endgame staví herectví do popředí. V záběrech, jež dlouze sledují tváře truchlících postav a chirurgicky přesnými detaily obnažují lidskou stránku hrdinství.

Chris Evans jako Captain America ve filmu Avengers: Endgame|foto: Falcon

Čtyři fáze úvah o povaze (super)hrdinství

Zbytek filmu pak sestává ze dvou odlišných, ale vzájemně provázaných způsobů, jak se postavit k minulosti. Nejprve přijde sebeuvědomělá rekapitulace formou několikaúrovňového heistu, v němž se hrdinům dostává – někdy i fyzické – konfrontace s vlastní minulostí, přičemž důležitý je emocionální rozměr těchto setkání. Ústřední jsou především Starkův, Thorův a Rogersův nečekaný střet s dávno vytěsněnými, avšak jejich činy neustále zpřítomňovanými, fantomy předhrdinských časů. Těmi se znovu a citlivěji nastoluje otázka lidských bytostí za obloukovými reaktory a vibraniovými štíty. Podobně katalyzační funkci má i zkouška, jíž jsou vystaveni jediní dva lidé z celého týmu, Hawkeye a Black Widow. Už je nedefinují schopnosti a technologie, ale mezilidské vztahy a jejich přijetí. Pokud byli první Avengers o ustavení týmu mnohdy nepsychologizovaných nadlidí, druzí o nemožnosti spojit civilní život se super-hrdinskou identitou, přičemž to druhé tu explicitně vytlačilo to první, Civil War a Infinity War zase o selhání čisté formy super-hrdinství, Endgame pak tuto motivickou linii uzavírá návratem k tak dlouho odepíraným pozicím přátel, rodičů, synů – lidí.

Paul Rudd jako Ant-Man ve filmu Avengers: Endgame|foto: Falcon

Samotné finále je o konfrontování nepřítele právě z této nově nabyté pozice, která postavám v Infinity War chyběla. Velkolepé sekvenci dodávají předchozí dvě třetiny, a především minulé filmy, patřičný emocionální náboj. Zároveň se uvnitř budují drobné mikronarativy spojující mnohé z toho, co bylo dříve rozděleno. Pozornost se tím přesouvá k celému univerzu, v jehož centru stojí původní tým připravený – ne nepodobně jako MCU – uzavřít významnou fázi své existence.

Avengers – dojemní a odvážní v interpretaci předloh

Novinka také vyšlapává cestu odvážnějším marvelovským filmům. Už tradičně se pokračuje v reinterpretaci populárních komiksových řad a zfilmování jejich klíčových výjevů – pomrkává se především na Infinity příběhy z devadesátých let, Bendisovy Ilumináty, kultovní Avengers Forever a částečně i na Thorovu sérii od Dana Jurgensona. Ale také se do vyprávění zapojují v MCU dosud nemyslitelné podoby jednotlivých hrdinů – příkladem mohou být poněkud groteskní, ale pro komiksy vlastně esenciální deformace Thora s Hulkem. Závěrečná třetina pak asociuje dvoustránkový panel přesycený vizuálními stimuly, v jejichž opětovných prozkoumáváních můžeme nacházet nová potěšení.

Robert Downey Jr. jako Iron Man ve filmu Avengers: Endgame|foto: Falcon

Neměli bychom zapomínat ani na časový rozměr, protože deset let převažuje dvacet filmů. Avengers: Endgame už nikdy nebudou takovou událostí, jakou jsou nyní. I proto mohou být různé formy binge-watchingu a dohánění filmů kontraproduktivní, protože tou nejvíce fascinujících diváckou zkušeností s MCU je jeho průběh, nikoliv zpětná rekonstrukce. Průběh se spoustou zákrut, všemožných variací podobných narativních vzorců a testování mnoha žánrových schémat. V postupné kulminaci napříč dekádou, jež nyní dochází završení.

Avengers: Endgame jsou událostí pevně spojenou s kontextem, z něhož pochází. V rovině uzavření dlouhodobě rozvíjených motivů, dílčích světů dvaceti filmů a vůbec jednoho velkého narativního a studiového experimentu, jsou dokonce milníkem. Ba co je nejdůležitější, vynikajícím a dojemným filmem, který se láskyplně loučí s minulostí. Důstojným koncem jedné éry s pohledem optimisticky upřeným do budoucnosti.

Robert Downey Jr. jako Iron Man ve filmu Avengers: Endgame|foto: Falcon