Skleněný umí být frustrující a podmanivý zároveň

Z filmu Skleněný, režie M. Night Shyamalan|foto: Falcon

Superhrdinské komiksové adaptace v několika posledních letech spolehlivě plní programy kin stejně jako pokladny společností, jež stojí za jejich výrobou, přičemž finančnímu potenciálu těchto titulů se dokážou vyrovnat patrně jen snímky z nové série Star Wars. Do trendu propojování postav z jednotlivých snímků do společných spektáklů se na první pohled oportunisticky zapojuje i nový film M. Night Shyamalana. Ten po Vyvoleném z roku 2000 a před třemi lety uvedeném Rozpolceném natočil tentokrát Skleněného, v němž se setkává ústřední dvojice z prvního snímku s hlavním hrdinou toho druhého. Možný dojem parazitování na současných hitech by však nebyl k samotnému snímku tak úplně fér. Shyamalanův počin totiž představuje vědomou alternativu k marvelovským a DC vesmírům, přičemž může dráždit tím, jak oproti uhlazeným gigantům působí podivně. Odlišný typ zážitku nicméně neznamená, že by vůči svým konkurentům představoval méněcenný produkt.

Z filmu Skleněný, režie M. Night Shyamalan|foto: Falcon

Superschopnosti mezi zdmi blázince

Zápletka snímku vychází ze samotného závěru Rozpolceného, kde si David v podání Bruce Willise vytyčí cíl vystopovat a přemoci Kevina Wendella Crumba trpícího roztříštěnou osobností. Ten zůstává po vraždě dvou mladých dívek, které zabila jeho nejnebezpečnější identita se zvířecím pohybem a nadlidskou silou pojmenovaná jako Netvor, ukrytý před zákonem a nadále si ve městě vybírá a vraždí podle něj nečisté postavy. Jejich úvodní střet však místo předpokládaného boje poměrně nečekaně ukončuje příjezd policie a obě postavy se dostávají do mentálního ústavu, kde je Sarah Paulsonová jako doktorka Stapleová svede dohromady s dlouhodobě hospitalizovaným Elijahem alias Panem Skleněným, což ústí v řetězec dalších událostí.

Z filmu Skleněný, režie M. Night Shyamalan|foto: Falcon

Pozoruhodný na snímku je přitom fakt, že od té doby zůstává zaměřen prakticky po celou dobu na lokální měřítko a je uzavřen se svými postavami mezi zdmi blázince. Vyprávění se tak neposouvá kupředu díky plnění různých dílčích úkolů v cestě za hlavním cílem a akcím napříč rozmanitým prostředím, ale primárně prostřednictvím dialogů. Jednotliví hrdinové mezi sebou navíc často komunikují a interagují nepřímo, takže snímek postupně víc a víc provokuje svou strnulostí. Až do prvního narativního zvratu, jenž posléze rozvíří dynamiku příběhu, se proto do jisté míry dostáváme cíleně na úroveň pohybu neschopných postav a podobně jako ony se můžeme cítit frustrovaně z nedostatku nových podnětů a určitého zapouzdření. Rozhovory s doktorkou řešící otázku existence superhrdinských schopností poté navíc mají efektivní ozvěnu v závěrečném epilogu.

Z filmu Skleněný, režie M. Night Shyamalan|foto: Falcon

Promyšlený styl je vázaný na jednotlivé postavy

Neméně promyšleným je i styl právě ve vztahu k ústřední trojici hrdinů a odlišným vlastnostem každého z nich. Kromě nápadných obrazových kompozic totiž film na jedné straně pomocí mizanscény šikovně zdůrazňuje limity postav spojené s variací způsobu fyzického ohraničení, o jejichž prolomení usilují. Davidovi tak brání v útěku ocelové dveře společně s vodními tryskami reprezentujícími jeho jedinou slabinu, u Netvora je nahrazují světelné stěny se silnými záblesky, jež ho drží na uzdě, a v případě Pana Skleněného představuje invalidní vozík nespolehlivost vlastní tělesné schránky. Na straně druhé se jednotlivým figurám a jejich hereckým představitelům přizpůsobuje i práce s rámováním. U Pana Skleněného, jehož fyzické nevýhody vyrovnává brilantní myšlení, proto převládají detaily a polodetaily poskytující Jacksonovi důležitý prostor pro hraní primárně tváří, Willisův David je snímán co nejčastěji tak, aby vynikla nezničitelnost jeho těla, a proměnlivé velikosti i úhly rámu napomáhají McAvoyovi při ztvárnění prezentovaných identit a přechodech mezi nimi.

Shyamalan sice přichází s filmem, který je místy vypravěčsky průhledný, kdy lze například poměrně brzy odhalit jeden ze zvratů při závěrečném finále, a pomáhá si i v některých momentech trochu krkolomnými prostředky. Zároveň se ale Skleněný tím, co mu oproti jiným superhrdinským snímkům chybí a co naopak přebývá, stává svým způsobem fascinujícím objektem ke sledování.