Armáda, která mi nevadí

Za komunistického režimu měla armáda - říkalo se jí československá lidová - až 300.000 mužů, v drtivé většině odvedených. Tito mladí lidé si oblékali uniformu nedobrovolně, s pocitem křivdy odsouzených, kteří se nijak neprovinili. Komunistická vojna pro ně neznamenala jen dva ztracené roky, ideologické vymývání mozků a zapřažení do militaristické mašinérie. Každého z vojáků konfrontovala s tupostí panujícího systému v každodenní rutině. V kasárnách se mladí muži zřetelněji než jinde poučili o socialistickém systémovém nepořádku a plýtvání, nahlédli nesmyslnost všech rádoby posvátných úkolů. A ne dost na tom, vojákům se dostalo do života ještě dalšího poučení: Pochopili, že předstírání, klamání a ulejvání jsou tím nejlepším způsobem jak přežít. Namísto konání, s nímž by se mohli ztotožnit, se museli bránit násilné stupiditě.

Bylo by zajímavé posbírat příběhy těch, kteří se komunistické vojenské šikaně vyhnuli. Dát dohromady všechny ty návody umného, lékařsky podloženého simulování. Seznámit se se svědectvím spřátelených psychiatrů, kteří vynalézavě diagnostikovali všeliké úzkosti a fóbie.

Můj spolužák ze základní školy vyslaný z Prahy na vojnu kamsi na východní Slovensko si v kasárnách podřezal žíly. Nechtěl se zabít. Svůj sebevražedný pokus mínil jako demonstrativní. Velice riskoval. Kdyby někdo krvácejícího kamaráda včas nenašel, zemřel by. Kdyby si řekl o pomoc, čekal by ho skutečný kriminál za vyhýbání se vojenské službě.

Československá lidová armáda

Můj dávný spolužák měl štěstí. Spolubojovníci, závistivě přemítající o jeho odvaze a rozhodnosti, ho včas objevili a kamarád získal doklad zprošťující vojny neboli proslulou "modrou knížku". Mezi mladými muži mé generace byla cennější než hustě popsaná knížka vkladní, o knihách skutečných ani nemluvě. "Modrá knížka" byl mocný dokument. Svědčila o obzvláštní inteligenci a talentu dotyčného, skýtala důkaz jeho schopnosti poradit si v těch největších nesnázích. Naznačovala, že ten, kdo dokázal rudozelené bestii uniknout, má potřebné kontakty mezi podobně smýšlejícími lidmi, anebo třeba jen to, že je dítětem štěstěny.

Tohle všechno jsem si uvědomil, když jsem nedávno v pražských Dejvicích (zvaných za mého mládí Rudý Pentagon) nezahlédl jedinou uniformu. K mému překvapení jsem při tom pomyšlení nepocítil žádnou euforii - a to nejen proto, že už vojna není povinná a já už dávno nejsem brancem. Povinná vojna a zbytnělá armáda s uniformou na každém rohu jsou minulostí, ale minulostí je i komunistický režim. Patřily k sobě, společně zmizely. Teď už mi armáda nevadí. Teď už, zaplaťpánbůh, je možné ji považovat za svou.