Anorexie je zápas s démonem, říká autorka románu Florencie v extázi Jessie Chaffee
Mladá Američanka Hannah přijíždí do Florencie s bolestným tajemstvím: zotavuje se z vážné poruchy příjmu potravy, kterou po léta trpěla, a pokouší se v Itálii začít nový život.
Vedle objevování krás a získávání nových přátel ji ale brzy zaujme to, co lze nalézt jen mimo běžné turistické trasy: příběhy mystiček, které hladověly a trpěly kvůli Bohu. Jejich extatické stavy jí v mnohém připomínají její vlastní zkušenosti. Takový je děj románu "Florencie v extázi" americké spisovatelky Jessie Chaffee, která se zúčastnila diskusního fóra Meltingpot. Při této příležitosti se s ní setkala Markéta Kaňková.
Stroj na mír je flirt se steampunkem i fantasy, říká o svém románovém debutu Özgür Mumcu
Turecký spisovatel a novinář Özgür Mumcu patří k nejvýraznějším kritikům nedemokratických praktik v současném Turecku. Syn slavného investigativního novináře Uğura Mumcu, který byl v roce 1993 zavražděn, přijel na festival Měsíc autorského čtení, kde představil svůj románový debut „Stroj na mír“. Nejen o něm mluvil s Markétou Kaňkovou.
Ve svém debutovém románu otevíráte téma anorexie. Zkoumáte v něm, jak anorektická mysl vnímá okolní svět i sebe samu. Proč jste cítila potřebu zpracovat právě toto téma?
Hlavní postavou románu je mladá Američanka Hana, která cestuje z Bostonu do Florencie. Je to žena, jejíž život je protkán uměním a také mnoha problémy, se kterými se ve svém životě potýká. Jedním z nich je právě porucha příjmu potravy. K tomuto tématu mě přivedla má vlastní životní zkušenost. Když mi bylo dvacet, sama jsem trpěla anorexií. Přestože tato etapa v mém životě netrvala příliš dlouho, zanechala ve mně řadu otázek, na které jsem si chtěla a potřebovala odpovědět. A román pro to byl ten nejlepší prostředek, ta nejlepší cesta.
Do jaké míry jste do knihy vetkala svou vlastní, autentickou zkušenost s nemocí, a do jaké míry jste s tématem pracovala jako s literární fikcí? Jakým způsobem jste se vy, Jessie, promítla do hlavní postavy?
Ze své zkušenosti jsem při psaní těžila hodně. Když trpíte touto nemocí, nacházíte se v jakémsi změněném stavu vědomí. Sebe i realitu kolem vnímáte deformovaně… Bytí v tomto změněném stavu jsem se v knize pokusila vyjádřit. To, jak Hana vnímá, cítí, myslí, to vše jsem mohla popsat díky své vlastní zkušenosti. Mezi mnou a Hanou, hlavní postavou románu, je ale řada podstatných rozdílů. Já jsem měla to štěstí, že jsem kolem sebe měla rodinu a řadu přátel, kteří mi pomohli, když jsem to potřebovala. Po překonání nemoci jsem si uvědomila, že nebýt jich, mohla jsem dopadnout jinak. Kladla jsem si řadu otázek. Co kdybych byla osamělá, bez rodiny a přátel? Dokázala bych si s nemocí sama poradit? I proto jsem ve svém románu vytvořila postavu, která je osamělá, je to outsider a sociálně izolovaný člověk, který se svou nemocí musí zabojovat sám.
Kniha se odehrává v rozkvetlé italské Florencii, ve městě, kde jste rok žila. Proč jste se rozhodla zasadit děj románu právě sem?
Florencie je nádherné město prodchnuté historií a krásou na každém kroku. Pro Hanu je krása, umění a historie součástí jejího backgroundu, vystudovala dějiny umění a v Bostonu pracuje v galerii. Umění a krása jsou velmi podstatnou a hlubokou součástí jejího života. Hledá v nich smysl a také v nich nachází odpovědi na svoje otázky. Florencii jsem si vybrala i proto, že má velmi bohatou ženskou historii, je doslova nasycena silnými ženskými osudy. V době středověku a renesance ve Florencii žila řada katolických vizionářek, které – každá jinak – stravovaly samy sebe, podobně jako to dělá Hana. Byly to ženy, které žily velmi bohatým vnitřním životem, které měly extatické vize, které jim velmi specifickým způsobem umožňovaly vyjádřit samy sebe.
Pole. Román, v němž mrtví vyprávějí své příběhy
Německého herce a spisovatele Roberta Seethalera čeští čtenáři znají. Do češtiny byl přeložen jeho román Trafikant i jeho nyní předposlední román Celý život. Nedávno vyšel jeho nový titul Pole. Už několik týdnů se drží na prvním místě bestsellerů týdeníku Der Spiegel.
Jak jste s osudy těchto žen – katolických vizionářek, v knize pracovala? Jak jste je vetkala do příběhu?
Když jsem knihu začala psát, netušila jsem, že tyto ženy se stanou součástí příběhu. Pak jsem se dostala do Sieny, kde jsem v jedné katedrále viděla neuvěřitelně nádherný soubor freskových maleb, na kterých je vyobrazen život svaté Kateřiny. Řada scén mě silně zasáhla. Na jedné z nich je například svatá Kateřina zobrazena ve chvíli, ve které má extatickou vizi, v níž komunikuje s Bohem. V další pak pomáhá ženě, která je posedlá zlým duchem. Napadlo mě tehdy, že anorexie je taky taková posedlost, lidé, kteří jí trpí, také zápasí s démonem. Hana sama se o tyto ženy začne zajímat ve chvíli, kdy ve florentské knihovně objeví knihu, která zachycuje životy těchto vizionářek a světic, a také texty, které samy tyto ženy psaly. To je pro Hanu velká inspirace, protože se najednou setkává s výjimečně silnými ženskými osudy a hlasy.
Florencie v extázi je váš románový debut. Jak náročně jste hledala formu, styl, způsob vyjádření pro svůj příběh? A jak byste ho charakterizovala?
Jde o příběh, který popisuje pohyby jednoho lidského nitra, složité myšlenkové i citové procesy. Je to v podstatě příběh jedné lidské mysli, která se nachází ve velmi specifickém stavu. Chtěla jsem, aby jazyk byl co nejautentičtější, abych jím byla schopná co nejlépe vystihnout Hanino vnímání a prožívání, její vnitřní svět. Chtěla jsem také, aby byl poetický, protože tento román není jen o bolesti a strastiplném hledání sama sebe. Je také o kráse, o síle umění, a o tom, jak důležitou roli mohou sehrát v lidském životě.
Knihu vydalo nakladatelství Argo.
