Stroj na mír je flirt se steampunkem i fantasy, říká o svém románovém debutu Özgür Mumcu

30. červenec 2018
Özgür Mumcu

Turecký spisovatel a novinář Özgür Mumcu patří k nejvýraznějším kritikům nedemokratických praktik v současném Turecku. Syn slavného investigativního novináře Uğura Mumcu, který byl v roce 1993 zavražděn, přijel na festival Měsíc autorského čtení, kde představil svůj románový debut „Stroj na mír“. Nejen o něm mluvil s Markétou Kaňkovou.

Na diskusi po autorském čtení jste zmínil, že jako autor jste zakořeněn ve třech oblastech – ve světě žurnalistiky, v akademickém prostředí a nyní také v literatuře. Řekl jste zároveň, že působení v těchto sférách je pro Vás prostředkem, jak vyjadřovat a reflektovat Vaše nejvnitřnější obavy a strachy. Zajímá mě proto, jak vnímáte možnosti a potenciál literatury. Co Vám ve srovnání s novinařinou a akademickou prací nabízí a dává literatura?

Literatura je prostředek, který Vám mnohem lépe umožňuje zkoumat a analyzovat podmínky lidské rasy, to, o čem je lidská existence, v čem spočívají a z čeho vycházejí lidské touhy, naděje i strachy. Literatura nám umožňuje pochopit, kdo jsme, co tady děláme a kam směřujeme. Lidská existence je v mnoha ohledech absurdní, a literatura je cesta, která nám nabízí možnost lépe se poznat, lépe pochopit sami sebe. Je to ojedinělý způsob zrcadlení světa, který dává význam i smysl lidské existenci. Svým způsobem můžete dělat totéž prostřednictvím novinářské práce nebo akademického bádání. Literatura Vám ale umožňuje jít mnohem dál a hlouběji.

Özgür Mumcu

Na Měsíci autorského čtení jste představil svůj literární debut, fantasticko-utopický román „Stroj na mír“. Název knihy mnohé napovídá, nicméně - jaká je hlavní idea, hlavní myšlenka románu?

Můj román se odehrává v Turecku, Srbsku a Francii a vypráví o skupině lidí, kteří žijí v době v době před první světovou válkou. Tito lidé se snaží vynalézt stroj, který by na svět přinesl mír, a to prostřednictvím elektromagnetických vln, které pacifikují lidský mozek. Tato skupina se ale brzy rozštěpí na dvě poloviny, mezi kterými vznikne poměrně napjatý dialog. Jedna část skupiny tvrdí, že tento stroj je dobrým vynálezem, který světu skutečně dokáže přinést mír. Druhá skupina ale oponuje tím, že pokud se tento stroj začne používat, lidé ztratí svobodnou vůli, možnost svobodně se rozhodovat a jednat. Děj románu jsem zasadil do doby, kdy byla objevena elektřina, vynalezen telegram, velký rozmach zažívala železnice a s ní i mnohem rychlejší přesun lidí v čase a prostoru. Lidé v té době byli velmi otevření nejrůznějším vědeckým i pseudovědeckým nápadům a ideám. Myslím si, že v době před první světovou válkou by na vynález typu stroje na mír slyšeli, představa takového stroje by pro ně byla přijatelná.

Mysteriózní město Tanger očima dramatika Zoubeira Bena Bouchty

Teatro Cervantes

Marocké město Tanger přitahuje pozornost umělců po dlouhá desetiletí. Kromě legendární kapely Rolling Stones usedali ve zdejších kavárnách představitelé beatnické generace jako například William S. Burrozghs. Tanger je dodnes nejen literárním, ale i divadelním městem. Následující rozhovor s dramatikem Zoubeirem Benem Buchtou je dalším příspěvkem do vltavského Afrického léta.

Proč jste se rozhodl pro žánr fantasticko-utopického románu?

Původně jsem chtěl psát a napsat dobrodružnou historickou fikci. Jakmile jsem se pustil do psaní, automaticky jsem vzhledem k tématu začal flirtovat se steampunkem a fantasy. Důvod, proč jsem nakonec zvolil žánr fantasticko-utopického románu, určitě spočívá i v tom, že sám moc rád knihy tohoto druhu čtu.

Jste známý především jako novinář. Roky jste pracoval pro přední turecké opoziční deníky jako Den, Radikal a především Republika, jenž je nejsilnějším hlasem sekulární levicové opozice v Turecku. Jakým tématům jste se ve své novinářské práci nejčastěji věnoval a jakým problémům se věnujete v současnosti?

Sám sebe považuji a pokládám spíš za sloupkaře než novináře. Faktem ale je, že novináři v Turecku píší sloupky mnohem častěji a víc, než sloupkaři v západních médiích. Píši tak tři až čtyři sloupky do týdne, a reflektuji v nich především otázku turecké demokracie, což mi, jak si jistě dokážete představit, nabízí řadu nejrůznějších témat, o kterých psát. Zabývám se zneužíváním a pošlapáváním lidským práv v Turecku, v současné chvíli také sleduji způsob, jakým současná vláda mění ústavu. Vzhledem k tomu, že jsem sám vystudoval mezinárodní právo, věnuji se také zahraniční politice Turecka a jejím dopadům na reálný život lidí v Turecku.

Özgür Mumcu

Jste pokládán za jeden z nejsilnějších opozičních novinářských hlasů, za jednoho z nejvýraznějších kritiků nedemokratických praktik současného tureckého establishmentu. Jak těžké je být v současném Turecku novinářem s opozičními postoji?

Dám Vám jeden jediný příklad. Můj domovský deník byl odměněn prestižní novinářskou cenou Right Livelihood Award. Byl jsem to já, kdo jel tuto cenu do Německa převzít, protože všichni vedoucí pracovníci a významní novináři z tohoto deníku byli buď ve vězení, anebo měli zabavené pasy. Byl jsem v té chvíli jediný, kdo neseděl za mřížemi a kdo měl platný pas a mohl vycestovat. Taková je naše situace, takže si dokážete představit, že skutečně nežijeme ani nepracujeme v jednoduchých podmínkách.

Na diskusi jste řekl, že v budoucnosti byste se raději než novinářské práci věnoval literatuře, a že v současné chvíli už pracujete na dalším románu. Jaké téma v něm zpracováváte?

Ve svém druhém románu se chci zabývat tématem proto-fašismu ve dvacátých letech. Chtěl bych zachytit dobu i způsob, jakým fašismus vznikal. Kladu si otázku, co za vznikem této ideologie stálo, a proč jí lidé byli tak magneticky přitahováni, proč jí byli tak silně fascinováni. I tento román bych rád pojal jako fantasy, jako historickou dobrodružnou fikci.