Žijeme v systému, k němuž jsme nedostali klíč. Jazyku technologií nerozumíme, říká Nadim Samman
Jak fungují běžné digitální nástroje, které každý den používáme? Na jakých principech pracuje obyčejný mobil nebo internetová stránka? Kolik toho o nich vlastně víme? I to jsou otázky, které britský kurátor Nadim Samman klade na velkorysé mezinárodní výstavě Poetics of Encryption. Do jednoho prostoru v ní svedl digitální díla více než tří desítek umělců a umělkyň z celého světa. Pozornost už vyvolala v Berlíně a Kodani, teď ji můžete vidět v Galerii Rudolfinum v Praze.
Výstavu inspirovala vaše kniha Poetika kódování: Umění v technocénu, kterou jste začal psát v době koronavirové pandemie. Jaké otázky vám tehdy běžely hlavou?
Vše začalo, když jsem před několika lety nastoupil do berlínského uměleckého centra KW Institute for Contemporary Art. Nastoupil jsem tam tehdy na pozici kurátora pro digitální sféru. Byla, a stále to je, teprve druhá pracovní pozice tohoto druhu v Německu. Kurátora pro digitální sféru mají ještě v Karlsruhe ve specializovaném muzeum zaměřeném na média. Najali mě tedy, a já si začal klást desítky otázek. Říkal jsem si – proboha, jak vůbec definovat digitální sféru? Kde vůbec začíná, kde končí, a kde se ve vztahu k ní nacházím já? Tehdy jsem se pustil do psaní knihy, ve které jsem se v podstatě snažil vypracovat teorii pro tuto pozici, chtěl jsem pro ni sepsat určitý manifest. Začal jsem tedy analyzovat umělecká díla, která už jsem znal, už jsem s nimi jako kurátor pracoval. Všechny nějakým způsobem vznikaly na bázi technologií – šlo například o digitální sochy, online instalace a podobně. Na tomto základě jsem se pak pokusil artikulovat teorii, která se zabývala otázkami sochařství a fyzičnosti. Protože v případě digitálního umění nedržíte v ruce fyzický materiál – jde o nehmotné, virtuální artefakty bez fyzického materiálu, bez stop výroby. Je tedy třeba dostat se za to, co vidíte, pochopit skryté principy, na kterých artefakt funguje…
Brzy poté, co jsem začal knihu psát, postihla svět pandemie covidu. Všichni jsme byli izolováni, uzavřeni, odpojeni od vnějšího světa. Já sám jsem se ocitl uzavřený ve svém domě, což začalo organicky ovlivňovat to, kam se mé přemýšlení začalo ubírat. Hodně jsem si představoval, jaké to je být uvězněn, pohřben zaživa. Přišlo mi to jako dobrá metafora digitálního světa. I proto jsem první kapitolu knihy nazval Black Site – Černé místo.
Tak jste pojmenoval i první část výstavy, kterou jste, stejně jako knihu, rozdělil do tří kapitol, tří celků. Jak o technologiích a našem vztahu k nim výstavou vyprávíte? Odkud a kam nás vedete?
Struktura výstavy je silně založená na prostorových metaforách. Může to znít abstraktně, ale vrátím se k tomu, co už jsem říkal dříve. V první sekci, v první fázi se nacházíte na černém místě – jste chyceni, pohřbeni zaživa v jakémsi technologickém hrobě. Nacházíte se totiž uprostřed technologické infrastruktury nebo počítačového systému a rádi byste věděli, kde přesně jste. Snažíte se ten prostor zmapovat, možná i objevit nějaké strategie, jak byste z něho mohli uniknout. Uvědomíte si totiž, že jste zadrženi, uvězněni v technologii. Možná si myslíte, že když opustíte město, odjedete do přírody a postavíte se na prázdné pole, pak jste mimo systém. Ale nejste, protože nad vámi krouží satelity a každý váš pohyb je zaznamenaný na kameru. Technologie jsou dnes už do značné míry planetární stav. Nejde o to, že jsou kolem nás, že nás obklopují, že jsou venku. To my žijeme uvnitř jedné velké digitální koule.
Druhou kapitolu jste nazval Černá skříňka. Proč?
Protože tato část mapuje situaci, kdy jsi zavřený, ale přestaneš chtít dostat se ven. Naopak – chceš se dostat víc dovnitř. Chceš se dozvědět víc informací, chceš získat přístup k jádru věci, protože vědění znamená, že máš moc nad svým vlastním životem. Jedině když víš, když máš informace, můžeš mít nad věcmi politickou nebo společenskou kontrolu. Problém ale je, že intelektu většiny z nás je zapovězeno dostat se do útrob všudypřítomných elektronických nebo průmyslových výrobků. Nedostali jsme klíče k systému. Všechno je skryté a my nemluvíme jazykem, kterým je definován počítačový kód. Nemáme přístupy k algoritmům – například algoritmy společnosti google jsou tajné, nikdo neví, jak fungují. Takže jsme uzamčeni, bez klíčů k systému. A tak se zabýváme pouze rozhraním. Zabýváme se obrazovkou, obrazy na obrazovce. Když se teď podíváte na svůj iPhone, pak uvidíte třeba poštovní schránku. Ikonka vypadá jako dopis, ale vy víte, že to není dopis – je to technická funkce, jejímž principům, jejímuž fungování nerozumíte.
Jaké principy a děje reflektujete v závěrečné části, kterou jste nazval černá díra?
Tato část vystihuje to, co je pro černé díry charakteristické. Fyzici a astronomové říkají, že černé díry deformují prostor a čas. Když se díváte velkým dalekohledem do hlubokého, temného vesmíru a sledujete černou díru, tak nevidíte přímo jí, ale vidíte, jak ona díra deformuje vše kolem ní. Jde o moment, který popisují i některé teorie fyziky, kdy se koncepty času a prostoru úplně rozpadnou. Zjistil jsem, že je to velmi zajímavá metafora, jak věci fungují i ve sféře technologií. Například superhusté digitální archivy, jako je internet, nebo superhusté výpočetní procesy jako umělá inteligence, silně deformují kulturní časoprostor. Všechno kolem nich vypadá jinak, divně. Kolem nich se lámou všechny kategorie, ve kterých jsme tak dlouho žili, které jsme používali k orientaci v tomto světě. Je to moment zrodu pojmu post-pravda. Post-pravda je zhroucení kategorií jako ano a ne, správné a špatné. Je to empirická krize. Hluboká krize, kterou právě teď zažíváme díky technologiím.
Nabízíte poměrně propracovanou diagnózu situace. Poukazujete na výstavě i k nějakým budoucím scénářům, popřípadě k řešením, která by mohla tuto krizi zmírnit?
Ano, moje výstava je diagnóza, ale není to lékařský předpis. A není to ani důkaz. Je to poetika šifrování v přímém přenosu. Je to pořád jen výstava, na které jde především o obrazy a o to, co umí. Jde o snahu vytvořit konkrétní obraz neznámého, vytvořit obraz skrytého. To samozřejmě zní jako paradox, ale my s paradoxy musíme umět pracovat. Žijeme v kultuře, která je plná paradoxů, která se momentálně nachází v krizi smyslu. To je naše současná kultura, o které promlouvám tím nejsoučasnějším jazykem. Chcete-li mu aspoň trochu porozumět, tak prosím přijďte.
Výstava Poetics of Encryption se v Galerii Rudolfinum koná do 11. května 2025.
Související
-
Rudolfinum slaví 140 let! Za svou historii bylo odsuzované, přijímané i milované
Rudolfinum nechala k příležitosti svého 50. výročí postavit Česká spořitelna. 7. února je 140 let, kdy se tento novorenesanční dům otevřel.
-
Vstupte do prostoru touhy. Kunsthalle Praha představuje finalisty Cen Czech Grand Design
Výstava Space of Desire představuje tvorbu čtyřiadvaceti českých designérů a designérek nominovaných na Ceny Czech Grand Design za rok 2024.
-
Ostravská městská galerie PLATO otevírá Postbauhaus. A nejen to…
Na konci června letošního roku se Ostrava loučila s prostorem Bauhausu, v němž šest let působila ostravská Plato Gallery.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
