Anna Beata Háblová: Život Invalidovně
Procházet se chátrající budovou je jako pobývat uvnitř těla mrtvého. V pražské barokní Invalidovně od Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mě stále něco ulpívá – opadávající omítka, sténání prken podlah, prach a šero.
Dopadá-li dovnitř světlo, je to jen proto, aby osvětlilo struktury pavučin. Ptám se zdí rozpadajících se jako tkáň odumřelého orgánu, co jste asi zažily? Viděly jste obvazy nasáklé krví a těla bez údů? Postřehly jste muže v uniformách na kolečkových křeslech nebo o berlích sedících na širokých a dlouhých chodbách korunovaných klenbou?
Čtěte také
Ale nikdo a nic neodpovídá. Je ticho, jen holub bouchá křídlem o sklo, když si sedá na široký parapet u malého, dokořán otevřeného okna. Kolem jeho těla se víří prach a pár šedých pírek se snáší na špinavou zem. Lehce a elegantně dopadají na mračna prachu. Že by byla lehkost to, po čem stavba, těžká svojí symetrií a monumentalitou, touží?
A proč by ne, sama budova je přece mrzák, je to palác, kterému byla realizována jen jedna devítina, který nebyl dokončen z důvodu vyčerpání financí nadace založené hrabětem Strozzim. Hrabě byl za svého života několikrát raněn, a tak poznal, jak vypadá život zmrzačeného vojáka. Chtěl důstojné místo pro dožití těch, kteří dokud mohli, sloužili své zemi.
Čtěte také
Takže lehkost? Baroko by si chtělo ulehčit? Zapomenout na obvazy a berle a na chvíli si stoupnout na špičky? Přidat trochu skla a trochu vykonzolovat? A dovnitř trochu hudby? A tak se Invalidovna modlí: Národní památkový ústave, ty, který úzkostlivě hlídáš staré veterány, ty, který nedovolíš pohnout se z místa, udělej mě rychle! Obnov mě bez otevřené architektonické soutěže, protože tyto záležitosti ti stejně nejdou.
Rychle, než mě bude chtít nazpět Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zpátky, než mě bude chtít prodat, a prodal by mě rád a hned. Někomu, kdo ve mně uvidí obchoďák nebo jiný developerský záměr, a takováto vyústění už přece známe. Co třeba ten projekt od Petra Hájka, který vznikl vyzváním čtyř architektonických kanceláří se zkušenostmi s obnovou památek, a vedle ostatních byl ten nejlevnější. Co na tom, že návrh přístavby svým opláštěním z profilovaného skla připomíná Novou scénu Národního divadla z 80. let 20. století.
Čtěte také
Co na tom, že nesplňuje ekologický étos současné doby. Kdyby splňoval, mohla by to stejně být jen póza, a já si neumím a nechci na nic hrát. Naopak, Hájkův návrh jsou jako dva pahýly vyrůstající z mých zad, jako ruce bez prstů, to je přece tak symbolické. Anebo naopak – jsou to špičky piškot baleríny, ve kterých bude prostor na koncertní sál, protože probourávat kvůli sálu moje barokní klenby by nebyl dobrý nápad.
Národní památkový ústave, udělej ze mě své sídlo, a taky místo pro Pražský filharmonický sbor. Zpřístupni mě veřejnosti formou prohlídkové trasy a přidej pár konferenčních prostor a komunitních aktivit. Udělej mě rychle, protože sám víš, jak obtížné je v Čechách cokoliv prosadit. Budu ti denně připomínat, že oceán kritiky, který se za to na tebe vyprší, za tu odvahu stál.
Čtěte také
I když se ze mě může stát precedent, že lze k jakékoliv historické stavbě přilepit cokoliv cizorodého. Vždyť přece práce s památkami s sebou pokaždé nesla velký vnitřní boj, jak se k historii postavit. Jednou to byla cesta doslovnou nápodobou, podruhé vymezování se ke starému novým. Ale má-li být to staré zachováno tím, že se k němu přičlení nové, k čemu váhat?
Procházet se chátrající budovou je jako pobývat uvnitř těla mrtvého. Při každém kroku zteřelá podlaha zapraská a ze stropu sprchne pár úlomků omítky. Jejich tichý pohyb je vidět jen v kuželu světla. Světlo podtéká i pode dveřmi a najednou všechno nevidím tak temně, jako ta barokní zákoutí před chvílí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.