Anna Beata Háblová: Jsem metaforou národa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03319883.jpeg

Na počátku bylo slovo. Na mém počátku byla slova Václava Havla a architekta Vlado Miluniće.

Stáli spolu u okna sousedního domu a dívali se na mé místo, roku 1945 omylem zasažené americkou bombou, která si spletla Drážďany s Prahou.

Byla jsem prázdnou nárožní parcelou mezi Rašínovým nábřežím a Resslovou ulicí. V tomto nelichotivém stavu jsem 45 let čekala na to, až si čerstvě propuštěný politický vězeň a jugoslávský architekt řeknou: tak co by se s ní dalo udělat? Oba bydleli v bytech nad sebou hned ve vedlejším domě.

Takhle to chodí, většina událostí historie tvoří náhody. Milunić chtěl, abych se stala parafrází své doby. Abych se svou hmotou vykláněla do ulice a symbolizovala tím národ vykračující do budoucnosti. Abych byla metaforou sametové revoluce a toho, že lze pohnout i tím, co se zdá být na první pohled neměnné.

Investor, který mi byl nalezen, chtěl architekta světového formátu. Jean Nouvel nabídku odmítl, protože se cítil být svázaný prvotní skicou Miluniče, Frank Gehry ji ale přijal. A tak jsem se stala plodem dvou tvůrců. Gehry od Miluniće převzal ideu vyklánějícího se domu a přidal svůj charakteristický rukopis. I když moje rozvlněná okna mohou působit nahodile, jsou výsledkem uvažování o tom, jak se napojit na různé výšky pater přilehlých činžovních domů a jak umožnit střídání výhledů na nebe a na řeku.

I když mohu vypadat jako formální hra tvarů, je za mým vysunutím do prostoru i praktická potřeba zvětšit parcelu, od které bylo v 60. letech odkrojeno tramvajovými kolejemi. A aby má hmota nebránila ve výhledu sousednímu domu, přeštípli mě v pase. Odtud můj tvar připomínající tančící pár. Ginger a Fred. Tančící dům, tak se mi říká. 

Skleněná věž s prohnutým středem a betonový kužel. To je má transparentnost s masivností. Dynamika přimknutá k pevné hmotě. Efektní hra kontrastů. Ani otevřená kopule z nerezových pletiv přezdívaná Medúza není bez příčiny. Je inspirována zeměkoulí na špičce sousední střechy.

Měla jsem být víceúčelovým domem kultury pro veřejný společenský život. Tentokrát ne náhoda ale praktický život tomu chtěl, že mě investor využil k administrativním účelům, hotelovým pokojům, luxusní restauraci a komerční galerii.

Byla jsem na začátku svého života nejdiskutovanějším domem. Na žádné jiné dílo nenajdete tolik komentářů, článků, recenzí a odkazů. Někteří o mě říkali, že nejsem architektura ale socha. Že nedodržuju uliční čáru a svýma nohama ubírám veřejnému prostoru ulice. Jiní mě obhajovali s tím, že jsem sklidila vřelý ohlas u laiků a mnozí Češi si na mně uvědomili, co je to soudobá architektura. Ale především jsem se stala ikonou města, přebalem turistických průvodců a oblíbeným pozadím selfíček. Teď ale nevím, jestli je to dost, anebo málo.

Přemýšlím, jak by vypadala parafráze národa dnes. Stavba, která už dotančila, protože se jí při otočce zamotala hlava. Jedna noha podkopla druhou, a ona se svalila s celou svojí krásou rovnou do Vltavy. A teď jí nezbývá, než se naučit plavat ve vlnách fake news, populismu a zpochybňování demokracie.

Jak by vypadala metafora národa dnes, ptám se já, stavba symbolizující svobodu. Svobodu, se kterou se každý musel vypořádat sám.