Anna Beata Háblová: Památník jako Tomáš Baťa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Památník Tomáše Bati ve Zlíně

Hodil na záda prázdnou nůši a vykročil do tmy. Venku bylo chladno, kabát si zapnul až ke krku.

Cesta na Otrokovické nádraží ubíhala rychle, deset kilometrů uteklo jako přilepení jednoho páru podešví.

Památník Tomáše Bati ve Zlíně

Zanedlouho stál na refýži a vyhlížel světla půlnočního vlaku, toho, který mu měl přivést ševcovský materiál – voňavou kůži, vlněnou plsť, tkanice nebo plotny na podrážky. Cestou zpátky do Zlína se mu popruhy těžké nůše zařezávaly do ramen a pracovní košile pod kabátem zvlhla potem.

Sotva to ale vnímal. Byl zaujatý svým plánem – hned jak dojde do dílny, převlékne se a pustí se do řezání a krájení materiálu, aby vše bylo do rána připraveno pro práci dělníků. Možná si pak dá jednu, dvě hodinky spánku, a pustí se do účetnictví, zkontroluje každou botu a kvečeru rozveze zboží zákazníkům. Nikdo jiný to za něj neudělá, a pokud ano, tak rozhodně ne tak pečlivě.

Urputnost, s jakou se nořil do práce, se odrážela i v jeho tváři. Výrazné čelo, vrásky kolem očí, široká brada. Takový prý byl – Tomáš Baťa. Ale já ho nezažil, já byl jen rychlým gestem na jeho rychlý odchod. Nikdo nechápal, kam se z ničeho nic poděl ten nezdolný tahoun a neúnavný pracant, ten precizní, respektovaný, a možná i trochu děsivý král obuvi. Ten, který dokázal svou smrtí z minuty na minutu zastavit celé město.

Památník Tomáše Bati ve Zlíně

Pečlivě provedená práce vypadá na první pohled prostě. Jednoduše působím i já – jen takový průsvitný kvádříček nad Zlínem, bílá šrafura betonových sloupků lemovaná sytou zelení v ose parku. Beton, sklo a ocel jako velkorysost, jasnost a vzlet a uvnitř kopie osudného letounu Junkers F 13.

Žádné další věci navíc, protože podle mého architekta Františka Gahury jsem neměl být vytápěným muzeem s exponáty nebo příjemným zázemím s toaletami. Vždyť takový nebyl ani Tomáš Baťa, on nebyl člověk pohodlí a komfortu, on by netopil pánubohu do oken. Měl jsem být památníkem, sochou, prožitkem prostoru a světla. Pak ale přišla 50. léta, a spolu s nimi roubíky polstrovaných sedaček, těsná pouta dřevěných obkladů, cihlová přístavba a bylo naráz po rozletu. Jméno tvůrce světového obuvnického impéria mělo být vymazáno z paměti.

Jak říkám, cesta k jednoduchosti je složitá. Z bahna nepotřebností mě vytáhla až dlouholetá příprava a restaurování architektem Petrem Všetečkou. Opět ve mně promluvilo schodiště ve tvaru Z a oprášila se trikolóra v podobě červené podlahy, bílých sloupů a modrého schodiště. Rozprostřelo se ve mně světlo prosívané katedrálním sklem, do kterého zahrál rastr všudypřítomného modulu zlínských staveb – železobetonového skeletu 6,15 x 6,15 m. A pak už jen bílé, od veškerých technických drobností oproštěné stropy jako zdroj odraženého světla.

Památník Tomáše Bati ve Zlíně

Světlo si mě bere, jako si Tomáše Baťu vzala práce. On byl konstruktivní, já jsem konstruktivistický. Na nic si nehrál, a ani mě se nedaří nic předstírat. V zimě je ve mně zima a v létě vedro, tak jako je beton betonem a ocel ocelí. Jsem tady, abych připomínal jeho optimismus a prostotu. Ale i jeho zarputilost. Byl to on sám, kdo 12. července roku 1932 trval na odletu z Otrokovic do Möhlinu, aby podle svého plánu dorazil na otevření nové švýcarské pobočky. Podle plánu už ale nebyla hustá mlha, ve které letadlo vybočilo z dráhy jako křečové žíly na jeho nohách, způsobené dlouhým chozením s těžkou nůší na zádech. Podle plánu už nebylo škrábnutí křídla letadla o roh jakési budovy. Anebo ano? Kdo ví.