Anna Beata Háblová: Čočky na náplavce

4. srpen 2021

Kdybyste mě hledali, bydlím na pražské náplavce. Vždycky níž, než nábřeží, a vždycky připravený být zaplaven. Nejdřív jsem byl jen mezerou v pobřežní zídce, později klenutým průchodem v nábřežní zdi, potom čapadlem chytajícím připlavené vory a místem pro prknaře, rovnaře a drvoštěpy.

Pamatuju si na ručně lovený písek ze dna řeky, na jeho hromady, které byly překládány z lodí do vozů. V zimě se z hladiny tahaly kusy ledu, sekaly se, a rozvážely do hostinců. Ještě stále je ve mně šum ohýbaných těl a namáhaných rukou.

Čtěte také

To všechno už je ale pryč, jako řeka. To všechno je tady stále přítomné, jako řeka. Svými šesti oky ji pozoruji, jak se převrací z boku na bok. Velká a pomalá. Kde asi pramení, prudce a divoce, kde rozevírá sevřené dlaně země. Kde se mazlí se sytou zelení podmáčených luk. Kde meandruje, vymílá jeden břeh a usazuje na druhém.

Jak jí asi je v krajině města s ostrými hřebeny a nezdolnými štíty. Se střechami jako splavy pro vítr. Se svislými hladinami skel. S nábřežími, kterými si jí město drží od těla. S náplavkami za letních dní zaplavenými lidmi. S loděmi, které nevyplují. Město je krajina, ve které jsou řekami ulice s proudy aut a komíny připomínají šnorchly, kterými domy dýchají pod hladinou smogu.

Svými šesti oky se na ni dívám, na řeku. Každá moje čočka je sedm centimetru tlusté plexisklo, dovezené lodí z Thajska. Jsem sklem akvárií. Jsem otáčením dvou a půl tun kolem diagonální osy. Jsem seříznutým kuželem světla napřímeným na kamennou dlažbu, reflektorem, kterým se osvětluje drama noci. Hra pro dva racky, čtyři holubi a jednu řeku. Úklony a potlesk lamp ve stoje. Bravo, racku, budou křičet mosty. Bravo, studio Brainwork, budu křičet já.

Čtěte také

Tím to ale nekončí. I protější břeh se probouzí z letargie, tmelí rány a otevírá dávno zapomenuté skuliny. Smíchovské nábřeží se začíná smát. Dívám se na něj a on se dívá na mě, mezi námi prostor, odstup od úzkouličního města, nadechnutí. Mluvím stále o tom, co nejsem já, ale možná je to přesně to, čím se nejlépe mohu popsat.

Jsem čočka, jsem schopnost vidět, a tak se dívám, pozoruji svět kolem sebe, sleduji zbytečně luxusní restaurace okatých lodí, přídě a zádě, projíždějící kola, lidské hemžení, hejna, mosty. Ohlížím se po kachnách a labutích, kterým se nafukují bříška po soustech čerstvého pečiva, nakukuji do stánků víkendových farmářských trhů, ve kterých voní jahody, mačkají se svazky rebarbor, rozvalují se čerstvá kuřata nebo se vystavuje kváskový chleba. Tohle všechno ale nejsem já.

Jsem bar, kavárna, galerie, nebo pobočka městské knihovny. A pokud ještě nejsem, tak budu. Jsem vize, kobka plná světla, vidím budoucnost, umím si představit terminál lodní dopravy, plovoucí koupaliště nebo plovoucí toalety. Anebo to umí můj architekt Petr Janda? Tichý roker a absolvent Školy monumentální tvorby na AVU. Stálo ho to deset let a tisíc bitev, než jsem prokoukl otáčivými pivotovými dveřmi. Ale nakonec jsem tady, ostře jasný, jako odraz slunce na hřbetě řeky.

Pražská náplavka se dívá největšími kulatými okny na světě do budoucnosti. Co ji čeká?
autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio