Anna Beata Háblová: Staronový Mariánský sloup

Měl by vaše tělo, stejné oči i totožný účes. Jen by byl úplně nový, čerstvý a nezaprášený. Byla by to vaše kopie, váš věrný plagiát. Prostě fejk. Měli byste z toho radost? Sám za sebe musím říct, že bych nevěděl.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Čočky na náplavce

A nevědělo by to ani Staroměstské náměstí. Jen si představte, gotickou Staroměstskou radnici, která byla během Pražského povstání v roce 1945 zničena požárem, a od té doby desítky architektů, umělců i studentů pracovali na návrzích a vizích, jak důstojně vstoupit současnou architekturou do tohoto historického prostředí. Marně.

Žádný návrh radnice, ani ten oceněný v soutěžích, nebyl dosud realizován. Jako by všechno současné podléhalo nějaké módě a mělo zase brzy zastarat. Jako by všechno staré mělo větší váhu. Jako bychom každý nový návrh srovnávali s tím, co už tam kdysi bylo, a před očima stále měli jednoduše členěnou hmotu zdobenou fiálami a předsazeným portálem s lomenými oblouky. Ale postavilo-li by se to takto znovu, nebyla by to už pravda. Byla by to jen kopie, padělek, podvod. Vždyť i gotika byla jen styl jednoho období, móda, která už je dávno pryč.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Povídka, kterou napsal sám dům

Proto, pokud se stále nenašel ten nejlepší návrh na dostavbu Staroměstské radnice, mělo by její místo zůstat prázdné. I to je totiž určitý druh aktu, jistý způsob existence a zachování paměti místa. Podobně, jako se nedotčené archeologické lokality nechávají pro vyspělejší technologie budoucím generacím, i prázdné místo je velmi cennou lokalitou, kterou není potřeba okamžitě něčím zaplnit.

A to je odpověď na to, jestli jsem měl být znovu vztyčen, nebo nikoliv. Mariánský sloup, řeknete si, je přece ze své křesťanské podstaty záslužná věc. Ale měl jsem být jen kopií? Měl jsem předem prohrát bitvu se současností o to, jestli by nevzniklo jiné, aktuálnější dílo? Dílo, které by oslovilo něco víc než jen oči a naše estetické cítění? Protože jisté samozřejmě je, že moje kopie do náměstí pasuje jako klíč do zámku.

Samozřejmě, že sochař Ladislav Šaloun navrhnul pomník Mistra Jana Husa tak, aby mojí lehkou vertikálu vyvážil zemitou horizontální hmotou. Jistě, že svůj pomník umístil tak, aby dominoval středu jedné poloviny náměstí, zatímco já jsem byl středem té druhé.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jsem metaforou národa

Žádná architektonická ani umělecká soutěž na mého následovníka ale vypsaná nebyla. A i když si cením úsilí sochaře, který mě naklonoval, nemohu říct, že to jsem já, barokní sloup z poloviny 17. století. I když tak vypadám, jistě že vypadám. Ale kdybych tady nebyl, byla by to mnohem větší výzva. Stále totiž netuším, jaké poselství má moje kopie předat dalším generacím. Uplyne pár let a všichni si budou myslet, že jsem to stále já. Že jsem ten sloup, který byl roku 1650 postaven císařem Ferdinandem III. jako poděkování Panně Marii za vítězství při obléhání Prahy švédskými vojsky. Jako koho tohle bude zajímat?

Ale kdyby můj potomek byl něco jako ostrá střepina, kdyby nejen navázal na historii, ale dokázal formulovat křehkosti současné doby, dokázal před nás postavit zrcadlo, ve kterém bychom se uviděli a přijali za sebe a za své prostředí odpovědnost. A možná by můj potomek řekl, že i to je jen klišé. Že se přece v žádném případě nemohou podceňovat schody podstavce mé kopie, na kterých unavený turista zakončí svou denní pouť. Ztěžka dosedne na studený kámen, a až dopadne stín sloupu na jeho sáček s hranolkami, třeba právě v tomto okamžiku se v něm něco nového a nečekaného posune.